Můj příběh – Mariana

Další odvážný příběh další odvážné ženy, která se rozhodla sdílet svůj příběh. Děkuji.

V noci mě budí bolení břicha. Ajéje, neměla jsem pít tu skleničku piva, moje střeva si asi už odvykla. Přemýšlím, co jsem snědla a co mi to bolení mohlo způsobit. Jdu na záchod a kontroluji, zda nemám krev na kalhotkách – není tam – UF! Po několika hodinách usínám. Nenapadá mě, že by to mohly být kontrakce. Ráno ale bolest břicha nepřestává a bolí mě jasně v podbříšku, jdu do sprchy a pouštím si na břicho teplou vodu, prosim naše miminko, aby bylo v pořádku. Po sprše balim věci a oznamuji Šimonovi, že musíme k panu doktorovi, chci aby zkontroloval miminko ultrazvukem, pořád mám pocit, že jsou to spíš střeva nebo močák. Když řikám, že balim věci, myslim tim pandu, Spongeboba a různá auta, protože ty nesmí chybět, když se jde ven. Snažim se zapojit mozek a balim i těhotenskou průkazku a kartičku pojištěnce, už totiž trochu panikařim. Jsem 17.týden, takže začátek 5.měsíce. Než se stihneme vymanévrovat z bytu, cítím jasně krev, na záchodě se přesvědčuju, že krvácim. S pláčem volám doktorovi, posílá mě do porodnice, uklidňuje mě, že to nic nemusí být. Snažim se zachovat klid kvůli Šimonovi, jde to těžko. Volám Vaškovi, ten je daleko. Volám tedy mámě, pracuje v nemocnici, kam musím. Máma přichází asi za 15 minut a zapojuje bráchu, ten si bere na starost Šimona, abychom mohly odjet, Šimon nechce, abych odjela, cítí, že se něco děje. Porodnice je za bukem, chůzí asi 5 minut, ale jít nemůžu, krvácim strašně moc, začíná mi docházet, co se asi děje, ale tak trochu doufám.

Do nemocnice přicházím poníženě s kalhotami od krve a s přebalovací podložkou v kalhotech mezi nohami. Na recepci diktuji rodné číslo, jméno a paní řká: „posaďte se v čekárně.“ Čekárna je narvaná, snad nebudu muset čekat, to nedám, sedět už vůbec nemůžu. Už tenhle začátek je děsný. Máma odchytla sestřičku a protlačila mě do ordinace k doktorce. Před ordinací mě ještě objímá, už taky tuší, že je to špatné. Paní doktorka byla hodně mladá, není nepříjemná, ale drží si odstup, skoro na mě nekouká. Ptá se mě na různé otázky a nakonec: Kolik krve z vás vyteklo? Vykulim oči, protože nemám ponětí. Řeknu jí, ať se podívá. Konečně zvedá oči od počítače a taky kulí oči, řekne něco jako „Aha“. Tak asi to vážně není tak úplně normální krvácení. Mám si odložit v kabince a jít na kozu. Mumlám něco o tom, že to tam asi dost znečistim, odpovídá, že je zvyklá na ledacos. Zkouší mě prohlédnout, ale nic nevidí, je tam moc krve. Je to příšerné, bolí to. Říká, ať se uvolnim, vážně se snažim, ale vůbec to nejde. „Není vám zle? Nemotá se vám hlava?“ Odpovídám, že v rámci možností ne. Pak přichází sestra, kouká na mě soucitně, když vidim ten pohled, začínám brečet. Doktorka mi chce udělat ultrazvuk přes břicho, tím jak zatlačí na břicho, ze mě teče ještě víc krve a nějaké kusy. Najednou je tam nějak víc lidí, ale nikdo nemluví na mě. Slyšim jen: „jedeme na sál, je to akutní!“ Dávají mi kapačku. Stále mi nikdo nic neřekl. Doktorka volá na sál: „Vezeme vám probíhající potrat, ztrácí hodně krve, 17.týden.“ Takhle se dozvídám, že jsem opravdu přišla o miminko a od té doby prakticky brečim neustále – někdy více, někdy méně. Chtěla bych, aby se mnou někdo mluvil a vysvětlil mi, co se bude dít. Jsem v šoku a mám strach. Ale na mě nikdo nemluví. Jen sestra se mě zeptá, kam mi má dát věci – co je to za otázku? Zmůžu se jen na to, že si je pak někde najdu. Tak prý mi je dá nějaké pooperační oddělení, souhlasím. Doktorku asi znervózňuje, že pláču, říká mi, neplačte, ale nezní to příliš empaticky. Nechci nikoho soudit, každý dělá co umí. Potřebuju nutně někomu zavolat, máma musela jít do práce. Sestra mi říká, ať nadiktuju telefon, že někomu zavolá. V tu chvíli je děsně těžký si vzpomenout na telefonní číslo, i když normálně s tím problém nemám. Je to všechno děsně rychlé. Dávají mi podepsat souhlas s výkonem, jakousi revizí. Revize čeho? Jak se to dělá? Je to nebezpečné nebo rutina? Nikdo mi nic neřiká, nemůžu to přečíst, protože mi tečou slzy, sotva se podepíšu. Stihnu se zeptat, zda to bude v celkové narkóze, dostávám první informaci: „Ano“. Sestra je hodná, utírá mi krev z rukou, nohou a obličeje, je jí mě líto, to je vidět, ale asi neví, co by mi měla říct. Strašně bych chtěla, aby se mnou někdo mluvil, i kdyby to měla být prázdná slova, i kdyby mi vysvětlili, jak se ten zákrok dělá, COKOLIV!

A tak mě vezou na sál, raději si přikryju oči, protože nechci vidět, jak se dívají lidi v čekárně. Možná byli před tím naštvaní, že předbíhám, možná že teď to chápou, nevím – mám přikryté oči. Přijedu na sál, nikdo nezdraví, nikdo se mnou nemluví. Musím se celá svléknout a dají mi jejich „papírovou“ erární košili. Jeden doktor si něco prozpěvuje – to jako vážně? Pak mi dají takovou tu čepičku, snažím se o vtip, ptám se, zda mi to sluší, nějaký „asi doktor“ říká, že jsem krásná – vidím šanci na spřízněnou duši, ale je tam zase nějak moc lidí, nechápu to. Pak musím přelézt na operační lůžko. Najednou na mě mluví anestezioložka, něco jí zase podepisuju. Další „asi doktor“  mi poutá nohy řemenem a ruce také. Snaží se nastavit podpěru rukou, abych je neměla vykloubené a ptá se, zda je to dobré. Je hodný, ale zmůžu se jen na: „To je jedno“, on říká:“ Já vim“ a hladí mě po ruce . To už se neudržim a pláču na celé kolo.  Začínám se vážně bát. Nejen, že jsem přišla o dítě, ale vážně se bojím, že se stane něco i mně. Brečím strachy. Slyšim: „teď vám to píchnu a usnete“. Ještě vnímám další doktorku, která přichází, jediná mě zdraví a hladí mě po čele, myslím, že mi i podala kapesník, kéž by takového přístupu bylo víc, hrozně to zahřeje na duši, když se člověk bojí.

Probouzím se v předsálí operačního sálu, stojí nade mnou tři lidi. Ptám se, kolik je hodin a řikám, že mám žízeň, trvalo to asi jen  15 minut, ale pít můžu až za dvě hodiny. Vezou mě na pokoj na pooperační, prý se  ještě prospím tam. To ale těžko, když mi musí následující dvě hodiny měřit každých 15  minut tlak. Mám nějakou kapačku, nevím, co v ní je. Nemám sílu se ptát. Ležim a kapačka mě tlačí. Tlak mi chodí měřit studentky, jsou moc milé. Nevim, zda vědí, proč tam jsem. Ale asi nejde přehlédnout, že jsem ubrečená. Snažim se být milá a vtipkovat, trochu mi to pomáhá, ale když studentka odchází, propadám se zpět do pláče. Volám Vaškovi, mámě, a posílám první zprávy svým nejbližším. Nevím, jak se tohle píše, tak nic nevymýšlím, píšu, jak to je: PŘIŠLA JSEM O MIMINKO, POTRATILA JSEM. Reakce jsou smutné a krásné zároveň, pokaždé mě rozbrečí a potěší zároveň – tolik hodných lidí, to snad není možný. Mluvit s nikým nemůžu, ale zprávy mě těší a odepisuju ráda.

Jsem trochu zmatená z velké ztráty krve a z narkózy a pláče mě bolí hlava, ale odpočívat nemůžu. Hlava jede na plné obrátky. Na pokoji jsem sama a když mi doměří tlak a vymění kapačku, tak ke mně nikdo nechodí, asi mi nemají co říct nebo nechtějí rušit, ale prázdný pokoj je dost špatný společník pro těžké chvíle. Nechávají mi tolik soukromí, že mi zapomenou přinést večeři – nevadí, stejně nemám hlad. Vašek přijde kolem čtvrté a povídáme si. K večeru se rozhodnu, že se s miminkem rozloučím nahlas – to mě trochu zlomí, pláču hodinu v kuse, ale je to pomáhající pláč.

Pomalu docházím k tomu, že naše miminko se rozhodlo mezi nás nepřijít a mělo svůj důvod, protože všechno se děje z nějakého důvodu. Je to těžké si to připustit, ale je to tak. My ani lékaři nerozhodujeme o tom, kdy a zda vůbec se miminka narodí. My jsme si to naše přáli, ono nás navštívilo, ale rozhodlo se k nám nepřijít. Asi ví, že se nám komplikuje stavba domu, asi ví, že jeho starší bráška půjde do školky a potřebuje rodiče pro sebe. Asi ví, že jeho rodiče toho teď mají moc a nemají na sebe čas. Jeho dušička nebo nějaká jiná k nám přijde ve vhodnou dobu a my si na ni počkáme. Neni to proto lehčí, ale časem snad bude.

Samozřejmě mě napadá, že jsem mohla něco udělat špatně. Přemýšlim, zda jsem to něčim nezpůsobila já, ale ta pravděpodobnost je malá, rizikovým věcem jsem se snažila vyhýbat. Občas mám pocit, že by mi pomohlo, kdybych věděla, že tam byla nějaká biologický příčina, ale možná vůbec ne. To se těžko strašně popisuje. Tonoucí se stébla chytá, ale ono asi teď nepomůže nic než čas. Napadá mě, že nechci hlavně vědět, že to byla holčička, ani žádné detaily, pak je zase vědět chci, ale opět se mnou nikdo nemluví, ani o příčině ani o prognóze. Večer se dozvím, že v kapačce byl oxytocin a antibiotika, prý jsem tam jen na pozorování, ztratila jsem hodně krve, ale vlastně nic zvláštního. Strašně chci jít domů. Na jednu stranu chci vidět Šimona, na druhou se bojim, že budu brečet.V noci spim, čtu si, už nepláču, denní kapacita slz byla si vyčerpána.

Ráno přichází konečně doktorka, ale vlastně mi jen zmáčkne břicho a řekne, že můžu jít domů. Opět žádné vysvětlení, ani věta „Nevíme, co to způsobilo“. Když mě sestra propouštím, seberu sílu, a ptám se: „To není moc standardní potratit takhle později, ne?“ Sestra se zarazí a říká, že ne, ale stává se to. Chci se ještě zeptat, ale začínám brečet, takže otázku polknu. Sestra mi vyndá kanylu a po podlaze se rozstříkne krev, takže ještě malá komplikace s žílou, ale hned potom pakuju věci a mizím z oddělení, nikdo se neloučí, nikdo si toho ani nevšimne. Čekám před porodnicí na Vaška a trochu brečim. Domů jde jedna maminka s miminkem a jedna s břichem z kontroly. Zjišťuju, že mě to netrápí, že jim to přeju a vím, že já brzo taky takhle půjdu. Přesto pláču, studený vítr je tak příjemný, oproti tomu stojatému vzduchu v nemocničním pokoji…

 Mariana Ž.

 


Moc děkuji za vaše příběhy, za vaši odvahu sdílet a podělit se, s vědomím, že právě sdílení může pomoci někomu dalšímu. Síla sdílení je pro nás ženy velmi důležitá, je to nástroj, který nám byl dán do vínku, abychom se mohly vzájemně obohacovat, ale také uzdravovat skrze příběhy, zkušenosti a společnou moudrost.

Pokud máte chuť zde sdílet ten Váš příběh, ozvěte se mi, pokud naopak raději čtete a inspirujete se příběhy druhých, buďte s námi tady nebo ve facebookové skupině Čekala jsem miminko, nebo skrze léčivou a uzdravující knížku Čekala jsem miminko, ale…

Protože jsme v tom společně.

S Láskou Lucie Lebdušková
autorka projektu Čekala jsem miminko

Jsem máma dvou nenarozených andílků a psycholožka v jednom.  Pomáhám ženám a jejich blízkým uzdravit bolest ze ztráty miminka v bříšku, protože sama vím, jaké to je a kudy vede cesta ven.

Publikováno 20.2.2017. Bookmark the permalink.