Časté otázky, na které se ptáte

Dnes se ve stručnosti podíváme na několik dotazů, které mi často chodí.

  • Jak se chovat k ženě která právě o miminko přišla?
  • Co neříkat, co říkat a jak ji s láskou podpořit? Protože mnohdy Ti milovaní vůbec netuší, co dělat.
  • Existují nějaké rady pro rodinu a přátele ženy, která o miminko přišla? I oni cítí bolest a strach a bezmoc a mnohdy ve snaze pomoci a nebo pocitu, že musí něco říci, nebo udělat, mohou ublížit.

Co se týče komunikace okolí se ženou, která přišla o miminko, je to podobné, jako komunikace s kýmkoli, komu zemřel někdo blízký. Vím, že v naší společnosti se moc „neuznává to“, že jde o reálnou ztrátu, protože „to ještě nebylo ani miminko“, ale co si budeme povídat, pro nás to prostě miminko bylo.

Nejdůležitější je, netvářit se, že se nic nestalo. Pouhým potvrzením, třeba jako „je mi to líto„, dáte najevo, že o tom víte a žena se pak nemusí tvářit, jako že nic. Je dobré se jí zeptat, zda o tom chce mluvit, nebo jí případně nabídnout možnost, že si tom může promluvit, když bude chtít. Pokud se na to tedy cítíte. Tím ví, že má ten prostor a že ji vnímáte a respektujete i s jejím prožitkem. Pak už záleží na ní, zda tu nabídku využije, či nikoli. V případě, že o tom začne mluvit, nebojte se emocí. Nebojte se toho, že bude například plakat, nebo třeba i Vy. Je to hluboký prožitek a zaslouží si respekt a plnou přítomnost. Tím jí pomůžete nejvíc.

Také doporučuji vyvarovat se rad typu: to přejde, budeš mít ještě spoustu dětí, nebo ale vždyť se vlastně nic nestalo. O to nikdo nestojí, spíše se tím vzdálíte a ztratíte její důvěru.

Také není dobré doporučovat, aby neplakala, že se to tím zhorší. Není to tak. Tato zkušenost je prostě zkušenost ztráty a ta si zaslouží čas na uzdravení. A slzy jsou tím nejlepším prostředkem pomoci.

Pokud Vás zajímá více podrobností a informací, nahlédněte do knížky Čekala jsem miminko, ale… 

 

S láskou Lucie Lebdušková tisk_Lucka_63

Psycholožka, autorka projektu Čekala jsem miminko

Jsem máma dvou nenarozených andílků a psycholožka v jednom.  Pomáhám ženám a jejich blízkým uzdravit bolest ze ztráty miminka v bříšku, protože sama vím, jaké to je a kudy vede cesta ven.

 

Publikováno 30.7.2017.

Zapomeň na to! Ale já nechci!

Je to už skoro čtyři roky, kdy jsem se místo vytouženého miminka ocitla na sále U Apolináře, kde jsem podstoupila první revizi. A půl ruku nato druhou, už někde jinde, druhou.

Do mého příběhu od té doby patří i naše dvě nenarozená miminka. Vím o tom, stejně jako můj muž, rodina okolo, i náš prvorozený syn, který byl součástí příprav na další, i když nenarozená miminka. Mluvilo se u nás o nich, občas si o nich doma povídáme. Proč? Protože patří do naší rodiny, i když se nakonec nenarodila.

Jsou naší sIMG_3948oučástí, vzpomeneme si na ně na Vánoce, na Dušičky a je pro nás přirozené, že se o nich mluví. Není to něco, co bychom měli tajit. Proč taky? Jednou tu s námi byli a my respektujeme jejich místo v našich životech.

Když pracuji s klientkami, kterým umřelo v bříšku miminko, spousta z nich mi říká, že jim jejich blízcí, nebo i personál v nemocnici doporučují, aby na to zapomněli. Že to bude nejlepší.

V tomto jsem zásadně proti. Jednak nejde zapomenout nic, co se Vám stalo (opravdu nejde, maximálně to Vaše vědomí posune Vašemu Nevědomí, ale to neznamená, že jste to nezažili). Jednak je v pořádku přijmout každou svou zkušenost jako součást sebe sama a svého příběhu. Nemyslím tím, že by se měl člověk „pitvat“ v každé bolístce, ale pokud něco opravdu bolí a dává to o sobě neustále vědět (ať již vzpomínkami, výčitkami, nebo různými nepříjemnými pocity), je to známka toho, že je čas se na věc podívat a začít na ní pracovat. 

Třeba už tím, že se a ni podíváme a zkusíme ji přijmout. Vím, není to vždycky lehké, ale je to jediné „rozumné“ řešení.

Zní to možná divně, ale pokud budeme dělat, že se „to“ nestalo, naše tělo nám to začne připomínat. Může k tomu dokonce použít různé zdravotní potíže, ať už psychického, či dokonce i fyzického rázu (od úzkostí, depresí a poruch spánku, až k různým žaludečním, střevním, či pohybovým potížím…) Naše tělo je totiž moudré a chce, abychom byli v souladu. A pokud jej necítí, dá nám to vědět.

A víte, co je jeden z nejsilnějších motorů? Naše Emoce. Ty nám dávají zprávu o tom, jak na tom jsme.

  • jste podráždění?
  • nebo pláčete „skoro“ bez důvodu?
  • nebo jste smutní a nevíte proč?

Tohle a spousta dalších pocitů může být jen signálem, že je třeba své emoce přijmout, zjistit, proč tam jsou a co se po Vás chce, abyste udělali. A pak už to jen stojí trochu práce na sobě, ale věřte, že pokud člověk porozumí sám sobě, hned se mu žije líp. Mám to vyzkoušené :-)

Takže pokud má maminka zemřelého nenarozeného miminka pocit, že potřebuje plakat, je to její pocit a bylo by hloupé jí ho vymlouvat. Pokud cítí vztek, i to je dobré jemně ventilovat. Když si tento prostor dopřeje, udělá pro svou úzdravu a psychickou pohodu v budoucnu mnohem více, než kdyby polykala prášky, které ji jen otupí a bolest zamrazí. Ona se pak totiž taková vnitřní bolest může objevit kdykoli znovu,  nepozorovaný okamžik. 

Lépe je se na bolest podívat, zpracovat ji a přijmout do svého života a pak, kdykoli, můžete na svoje nenarozené miminko zavzpomínat, užít si chvilku se vzpomínkou a budete cítit smíření, přijetí a pocit, že je Vaší součástí už napořád. A to rozhodně stojí za to! vím o čem mluvím!

Pokud byste se chtěla pustit do uzdravování bolístky po zemřelém nenarozeném miminku, mám pro Vás speciální Prázdninový balíček.

Jedno pozvání na závěr – Pokud byste se k nám chtěli připojit na Vzpomínkovou slavnost, zveme vás 20. srpna na Den naděje, kde společně zavzpomínáme na naše andílky. Více se dozvíte na FB události Den naděje v Lese vzpomínek

tisk_Lucka_63S láskou Lucie Lebdušková

Máma, co má tam nahoře své dva nenarozené andílky a rozhodně se za to nestydí, ale je vděčná i za tu chvilku, co tu s námi byli.

Publikováno 27.6.2017.

Opakovaný vtip není vtipem, opakovaný potrat je ale stále potrat…

… může mít ovšem úplně jiný průběh.

Je to skoro rok od mého prvního nevydařeného těhotenství (příběh si můžete přečíst zde http://cekalajsemmiminko.lucielebduskova.cz/409/) a s ohledem na loňskou zkušenost s potratem v 17. týdnu, který byl ukončen okamžitou revizí dělohy (resp.kyretáží), jsem se tentokrát rozhodla zvolit konzervativní postup a revizi nepodstoupit.  Důvodů pro odmítnutí revize bylo několik. V první řadě pro mě byla loňská revize poměrně traumatizující – to probuzení při cestě z operačního sálu, kdy vám doktor řekne, že všechno vyndali. Jako by vám při revizi dělohy vyndali taky kus srdce. Ve prospěch vyčkávacího přístupu hráli také studie, které oba přístupy hodnotí jako srovnatelně rizikové. Revize se v českém prostředí provádí téměř rutinně po každém spontánním potratu nebo zamlklém těhotenství. O rizicích tohoto lékařského zákroku se již tolik nemluví, ale stačí si důkladně přečíst informovaný souhlas se zákrokem. Tu představu, že ze mě při narkóze dítě vyškrábli (kyretáž=výškrab), nemůžu stále dostat ze své hlavy.

Miminko se s námi pomalu začalo loučit v noci z pátku na sobotu v 11. týdnu těhotenství. Při zjištění krvácení mi bylo jasné, že je to začátek konce, ale rozhodla jsem se, že pojedu do nemocnice na kontrolu. Není totiž pro mě nic horšího, když nevím, na čem jsem. Rozhodla jsem se tentokrát pro jinou nemocnici a ve finále se to ukázalo jako dobré rozhodnutí, protože za přístup lékařů budu navždy vděčná. Při kontrole lékařka zjistila, že miminko nemá srdeční akci, velikost odpovídala 9+0 – diagnóza zamlklý potrat. Utřela jsem slzy, začala se oblékat a sbírala sílu na boj proti systému. Bylo mi jasné, že mi bude automaticky nabídnuta revize, ale měla jsem jasno, že jí odmítnu. Od prvního potratu jsem přečetla mnoho inspirativních příběhů o přirozených potratech nebo spontánních potratech v domácím prostředí a věděla jsem, že i moje tělo dokáže potratit samo. Jediné, co mě děsilo, byla nejistota, jak to bude probíhat, jak silné budou bolesti a krvácení… Musím si zpětně přiznat, že jsem měla obavy, jak zvládnu pohled na velké množství krve a možná i na moje mrtvé dítě, které mělo v té době asi 3 cm.

Nadechla jsem se a říkám: „Paní doktorko, já na revizi jít nechci, věřím, že to půjde samo“. K velkému překvapení doktorka souhlasila, ačkoliv už pro mě vyplňovala papíry k zákroku. Nabídla mi ještě injekci na posílení stahů dělohy (methylergometrin), ale i tu jsem odmítla. Paní doktorka trvala na hospitalizaci a já byla ráda, že při větší krevní ztrátě budu pod dohledem. Již nyní jsem se paradoxně začala cítit lépe, protože jsem věřila, že se mi podaří být se svým miminkem do poslední chvíle a dopřát nám důstojné rozloučení.

První den se nic nedělo, jen slabé stahy jako při silnější menstruaci. Pochodovala jsem po pokoji, kde jsem byla sama, a přemlouvala miminko, aby mi pomohlo a odešlo samo. Loučila jsem se, ale myšlenky mi popravdě trochu ujížděly směrem ke scénářům, co když se mu přece jen nebude chtít. Bylo mi jasné, že mě lékaři nenechají v nemocnici jen tak polehávat a očekávala jsem, že se nátlak na řešení situace bude zvyšovat. Celou situaci mi usnadňovala velice laskavá a empatická sestřička, která mě podporovala a věřila, že si příroda poradí. Kolem půlnoci jsem se rozhodla jít spát, protože se stále nic moc nedělo. Ve tři hodiny ráno jsem se přetočila na posteli a praskla mi voda. S ní začaly odcházet první kusy krevních sraženin a tkáně. Chtěla jsem jít na záchod a do sprchy, tak jsem to oznámila noční sestře, aby se nedivila, že nejsem v pokoji. S pochopením jsem se příliš nesetkala, ale nějak jsem to neřešila. Když jsem došla do sprchy, začalo se mi dělat zle, mžitky před očima a na omdlení. Rychle jsem si lehla na studenou zem, abych nespadla. Zazvonila jsem na sestru, kterou moji potíže příliš nezajímaly, spíš jí doslova obtěžovaly. Protivných řečí měla spoustu, ale pomoc žádná. Nakonec mi alespoň přistavila křeslo a dovezla do pokoje. Tlak 80/50, tak mi šoupla glukózu do infuze, abych se vzpamatovala. Poté jsem si poprvé požádala něco na bolest, protože se rozjely slušné kontrakce. Tato sestra byla asi jediná, která mi v průběhu hospitalizace dala najevo, že se mnou nesouhlasí a že už jsem měla být dávno pod kudlou. Ironicky se mě ptala: „Jo tak vy chcete něco na bolest, ale vždyť vy všechno odmítáte“. Ale asi jí došlo, že nejsem ve svém stavu příliš vhodný objekt na strefování, a donesla mi čípek proti bolesti.

Ráno mě lékař vyšetřil na ultrazvuku a konstatoval, že v děloze stále zůstává plodové vejce, doporučil injekci a vše mi vysvětlil. Po snídani jsem se zvedla od stolu a cítila jsem, že se něco děje, injekci jsem tedy odmítla, protože to šlo samo. Na návštěvu za mnou přišla ségra a kamarádka, což mi náramně zvedlo náladu. Střídavě jsem běhala na záchod a do sprchy a radovala se, že moje tělo funguje. Současně jsem se modlila, aby ráno byl ultrazvuk v pořádku. Abych pravdu řekla, byla to jatka, ale na to jsem byla částečně připravena. Kupodivu se mi už ani nedělalo zle. V tu chvíli jsem si racionálně uvědomovala, že mám radost z toho, že moje dítě odchází. Ale byl to pocit vítězství, že to spolu zvládneme až do konce. Možná to zní trochu zvráceně, těžko se to popisuje… Krvácení bylo vždy přes den intenzivní a přes noc ustalo, šlo to postupně a pomaleji, než jsem očekávala, ale pořád se něco dělo. Když se třetí den zdálo, že se to zastavilo, ale děloha ještě nebyla čistá, tak jsem souhlasila s injekcí MEM. Nastoupily velice silné kontrakce, které jsem sotva ustála, ale tělo se zase začalo čistit. Spolubydlící, která mi mezitím přibyla na pokoji, se mě několikrát zeptala, zda nemá zavolat sestru, protože jsem bolestí málem lezla po zdi. S další injekcí jsem souhlasila jen pod podmínkou, že mi dají něco na bolest, protože kontrakce byly opravdu šílené. Řekla jsem si, nač se trápit, když na konci toho všeho nebude žádné miminko, které by mi vše vynahradilo. Ve středu kontrolní ultrazvuk ukázal, že děloha stále není úplně čistá, ale už nejsou přítomny žádné embryonální struktury, byla mi doporučena opět revize. Když jsem došla až sem, tak to přece nevzdám! S velice rozumnou doktorkou jsme se dohodly na reversu s tím, že nejdéle budu čekat do první menstruace. Pokud by ani potom nebyla děloha čistá, byla by opravdu nutná revize. V případě teploty, silného krvácení a bolestí jsem měla okamžitě přijet do nemocnice. Ulevilo se mi… konečně půjdu domů. Mohla jsem jít samozřejmě domů kdykoliv na revers, ale cítila jsem se bezpečně v nemocnici. Doma bych byla pravděpodobně sama nebo se synem a to není v době, kdy vám je každou chvíli šoufl, nic moc. Nyní už jsem doma. Občas mě bolí břicho, někdy je mi slabo a jsem unavená, ale tělo se uzdraví, tomu já věřím. Snažím se mu pomoci odpočinkem a bylinkami.

Mohu upřímně s čistým svědomím říci, že cesta, kterou jsem si vybrala, pro mě byla správná a pomohla mi se vyrovnat s touto ztrátou a zklamáním. Když si vzpomenu, jak jsem se dostávala z prvního potratu a jak se cítím nyní, týden potom, co miminko začalo odcházet, je to nesrovnatelné. Pochopitelně po předchozí zkušenosti jsem už počítala s kdečím, ale nemyslím, že proto je to snazší. Věřím, že k překonání bolesti v mém srdci pomohl důstojný (i když náročný a zdlouhavý) proces odchodu našeho dítěte. Mnoho lidí se nad mojí volbou pozastavilo a nechápalo, proč to nechci urychlit a „mít to za sebou“. Přišli jsme o dítě, které jsme si přáli, a to nejde „mít za sebou“. To, že jsem nechala tělo, aby se s tím popralo samo, pomohlo hlavě a srdci zpracovat tu ztrátu. Prostě jsem dokázala sama potratit svoje dítě…

P.S. Kontrolní ultrazvuk a krevní odběr na HCG byl v pořádku, tak jsem to asi zvládla…

Děkuji lékařům a sestřičce Romaně, kteří mě příliš neděsili, informovali mě a respektovali má rozhodnutí.

Mariana



 

Děkuji za Vaše příběhy a věřím, že sdílení má smysl, hloubku a potenciál uzdravovat nejen toho, kdo sdílí, ale i toho, kdo čte. 

S Láskou Lucie Lebdušková

autorka projektu Čekala jsem miminko

Jsem máma dvou nenarozených andílků a psycholožka v jednom.  Pomáhám ženám a jejich blízkým uzdravit bolest ze ztráty miminka v bříšku, protože sama vím, jaké to je a kudy vede cesta ven.


Pokud máte chuť zde sdílet ten Váš příběh, ozvěte se mi, pokud naopak raději čtete a inspirujete se příběhy druhých, buďte s námi tady nebo ve facebookové skupině Čekala jsem miminko, nebo skrze léčivou a uzdravující knížku Čekala jsem miminko, ale…

Nemusíte na to být sama.

 

 

Publikováno 13.3.2017.

Můj příběh – Mariana

Další odvážný příběh další odvážné ženy, která se rozhodla sdílet svůj příběh. Děkuji.

V noci mě budí bolení břicha. Ajéje, neměla jsem pít tu skleničku piva, moje střeva si asi už odvykla. Přemýšlím, co jsem snědla a co mi to bolení mohlo způsobit. Jdu na záchod a kontroluji, zda nemám krev na kalhotkách – není tam – UF! Po několika hodinách usínám. Nenapadá mě, že by to mohly být kontrakce. Ráno ale bolest břicha nepřestává a bolí mě jasně v podbříšku, jdu do sprchy a pouštím si na břicho teplou vodu, prosim naše miminko, aby bylo v pořádku. Po sprše balim věci a oznamuji Šimonovi, že musíme k panu doktorovi, chci aby zkontroloval miminko ultrazvukem, pořád mám pocit, že jsou to spíš střeva nebo močák. Když řikám, že balim věci, myslim tim pandu, Spongeboba a různá auta, protože ty nesmí chybět, když se jde ven. Snažim se zapojit mozek a balim i těhotenskou průkazku a kartičku pojištěnce, už totiž trochu panikařim. Jsem 17.týden, takže začátek 5.měsíce. Než se stihneme vymanévrovat z bytu, cítím jasně krev, na záchodě se přesvědčuju, že krvácim. S pláčem volám doktorovi, posílá mě do porodnice, uklidňuje mě, že to nic nemusí být. Snažim se zachovat klid kvůli Šimonovi, jde to těžko. Volám Vaškovi, ten je daleko. Volám tedy mámě, pracuje v nemocnici, kam musím. Máma přichází asi za 15 minut a zapojuje bráchu, ten si bere na starost Šimona, abychom mohly odjet, Šimon nechce, abych odjela, cítí, že se něco děje. Porodnice je za bukem, chůzí asi 5 minut, ale jít nemůžu, krvácim strašně moc, začíná mi docházet, co se asi děje, ale tak trochu doufám.
Číst více

Publikováno 20.2.2017.

Mělo to být naše druhé a třetí dítě…

Pěkně jsem si naplánovala, že odstup našich dětí budou dva roky, že si budou navzájem parťáci. Pohlaví miminka jsem neřešila, i když muž by rád měl kluka, aby mu někdo mohl pomáhat.

Po krátkém snažení jsme opravdu počali miminko a já jsem se na něj začala těšit. Těhotenství probíhalo úplně stejně jako to první, bez problémů, ranních nevolností, ty jsem vůbec neznala. Nechávali jsme si jen pro sebe, že čekáme druhé dítko a těšili se na něj.

Po 12. týdnu těhotenství jsem si řekla, že už jsme přečkali kritickou dobu a můžeme se o naši radost podělit s kamarády, rodinou. Reakce na tuto novinku byly různorodé, ale s tím člověk nějak počítá. Já jsem uvnitř byla velmi spokojená a těšila se konečně na přirozený porod, když ten první musel skončit sekcí.

Ve 13. týdnu jsme odjeli s kamarády oslavit Silvestra a na přelomu roku jsem počala potrácet naše milované miminko. Odjeli jsme do porodnice na kontrolu, ale lékař mi sdělil, že jediné, co lze teď dělat, je čekat, jak se to vyvine… Číst více

Publikováno 2.12.2016.

To už je tři roky? Páni! Ten čas ale letí

Dnes na mne na facebooku vykoukla tři roky stará vzpomínka, kdy jsem byla čerstvě po prvním spontánním potratu a rozhodla jsem se s touto zkušeností něco udělat. To něco bylo sesbírat knížku příběhů pro ženy, které touto zkušeností prošly a hledají cestu ven. Ven z trápení, bolesti a samoty, do které někdy tato zkušenost ráda uvrhá.

A tak někde mezi tou bolestí vznikl nápad podělit se o svou zkušenost a vytvořit knížku, aby mohla pomáhat uzdravovat staré či čerstvé rány a ženy tak mohly tuto část svého příběhu uzdravit a přijmout, aby mohly dát nenarozenému miminku jeho místo ve svém životě a aby pak mohly jít dál životem silnější a o zkušenost bohatší.

logo_transparent24. září 2013 jsem ztratila svoje miminko, naši Terezku v 10. týdnu těhotenství a měla pocit, že to nejde přežít. V tu chvíli jsem měla pocit, že mě kus chybí a už navždycky ve mně bude díra. To, co mi pomáhalo, bylo vypsat se z toho. A tak jsem po nocích seděla a psala. Psala svoje pocity, vzpomínky i naděje.

V říjnu pak vznikl nápad se o zkušenost podělit a vytvořit knížku příběhů a proto jsem oslovila ženy, které tuto zkušenost mají a znají, zda by chtěly sepsat své příběhy o ztrátě miminka v těhotenství, smutné i nadějné. Ozvala se mi spousta žen, které cítily potřebu „v tom nebýt samy“ a podělit se o své zkušenosti. Připojilo se i několik terapeutek (Lilia Khousnoutdinova, Denisa Říha Palečková,Katka Kramolišová)  aby napsaly své zkušenosti, rady a tipy, jak s touto zkušeností pracovat a jak ji pomoci uzdravit. Partnerkou knížky a autorkou několika příspěvků je Lilia Khousnoutdinova, uznávaná odbornice na ženskou a porodní problematiku.

IMG_6661V červenci 2014 pak spatřila světlo světa knížka Čekala jsem miminko, ale… a 24. září 2014, tedy přesně za rok od první ztráty našeho andílka byl její křest v Maitrei.  Tato knížka je sbírka příběhů odvážných žen, které se rozhodly se podělit o svou zkušenost. Za dobu, kterou je na světě, pomohla knížka stovkám žen popasovat se s jejich příběhem a třeba i o kousek vyrůst díky tomu, co prožily. Jak se říká, na všem zlém se nakonec může najít i něco dobrého, kdo ví….

Proč zrovna knížka příběhů?

Ženy, se kterými jsem se v této souvislosti potkala, mluví o tom, že se bojí svou zkušenost sdílet s okolím, že je druzí nechápu, nebo je naopak nechtějí zatěžovat. Znám to a vím, že i tak je dobré se „o sebe postarat“, nenechat smutek v sobě. Pokud nechcete zatěžovat okolí, třeba Vám pomůže sdílení druhých žen. Třeba na papíře. Knížku, která pomáhá uzdravovat bolavé rány po ztrátě miminka v těhotenství můžete sehnat v knihkupectvích po celé ČR nebo na webu www.cekalajsemmiminko.cz.

Protože člověk by se svou bolestí neměl být sám

S láskou Lucie Lebduškováunnamed

máma dvou chlapečků a dvou andílků

www.lucielebduskova.cz

Publikováno 15.10.2016.

Den naděje v Lese vzpomínek

Přijměte prosím naše pozvání do prostoru Lesa Vzpomínek (Ďáblický hřbitov), kde se 20.8.2016 od 14h bude konat setkání u příležitosti Dne Naděje.

Tento den je věnován rodičům, kteří se snaží vyrovnat se ztrátou dítěte v jakékoliv fázi jeho bytí. Terezka obrázek

Jde o tvořivý, svobodný a hojivý rituál, jehož smyslem je uctít památku zesnulého dítěte a zároveň uchopit vlastní prožitky a zkušenosti spojené s touto ztrátou tak, abychom v ní našli to, co nás posiluje a hojili to, co nás oslabuje.

Symbolem tohoto dne je vlajka, kterou vytvoří sami rodiče. Vlajka může být z jakéhokoliv materiálu, který je nesen větrem a může na ní být napsáno či nakresleno cokoli, co by rodiče rádi sdělili či sdíleli o svém zesnulém dítěti či vztahu k němu nebo jeho příběhu – stačí třeba jen jméno a symbol, který představuje jeho jedinečnost. Vlajka může být opravdu jednoduchá, jde o autenticitu, se kterou ji jako rodič tvoříte.

Jedním ze smyslů Dne Naděje je kontakt s vlastním žalem, smutkem a možnost tvořivě ho vyjádřit jako součást hojivého procesu. Stejně tak se obsahem vlajky může stát i to, čeho si na příběhu svého dítěte vážíte, čeho si ceníte – právě ocenění sebe a svého příběhu je dalším smyslem Dne Naděje.

Neméně důležitým důvodem pořádání tohoto setkání je i prolomení tabu – jakési hradby ze strachu mluvit či sdílet vlastní příběh o odcházení dětí.

pozadiRádi bychom touto akcí podpořili ozdravný proces přirozeného vnímání smrti jako součásti života a otevřenou komunikaci o tomto tématu. Z tohoto důvodu je setkání otevřené i pro blízké či přátele rodičů.

Na facebooku naleznete podrobnosti pod názvem

Den Naděje v Lese Vzpomínek

Přijít můžete kdykoli během dne. Třeba jen v tichosti pověsit vlajku a jít. Pokud se chystáte přijít, dejte nám prosím vědět na e-mail mar.hulkova@gmail.com

Zakladatelka projektu Dne Naděje je Australanka CarlyMarie (www.carlymarieprojectheal.com) a snaží se podporovat jeho mezinárodní rozšíření.

U nás pořádá organizační tým sestávající z

Publikováno 15.8.2016.

Ztráta dvou miminek

Milá paní Lucie, zdravím Vás.

Jsem moc ráda, že Vám mohu sdělit podobný příběh, jako jsou ty, se kterými se běžné setkáváte. Jsem nyní čerstvě v bolestných okamžicích a jakýkoliv impuls na toto téma mi nyní pomáhá.
Zda-li mohu,otevřu Vám svůj příběh. Mám již 2 zdravé krásné slečny (10,12) a toužila jsem ještě po dalším tvorečkovi. Předloni se mi podařilo otěhotnět a já byla nejštastnější na světě. V 8.týdnu mi však bylo řečeno, že mám zamlklé těhotenství, takže se mi zhroutil svět. Bolest jsem si stále v sobě nesla a toužila ji co nejdříve „vyplnit“ novým těhotenstvím. Po roce snažení a spousty „modliteb“ a přání, jsem znovu otěhotněla. Tentokrát jsem i přestala pracovat, vše jsem přizpůsobila novému životu ve mně a každičký den jsem prožívala v lásce k životu a k maličkému. Těhotenství prostě miluju)).

Celé tři měsíce jsem se také strachovala, aby se situace neopakovala, bála jsem se ztráty. Vše bylo v pořádku, mimi krásně rostlo, až ve 4. měsíci v Genettu byl zjištěn miminku Downův syndrom. Takovou ránu jsem nečekala..vše bylo najednou tak rychlé -invazivní vyšetření, odteklá plodová voda, nástup do nemocnice a zákrok..).Bylo to šílené. Mimi již bylo větší, stále jsem s ním mluvila, poté prosila o odpuštění, stále hledala odpovědi na otázku „Proč?“. Již podruhé..“Přijala“ jsem již tuto situaci, vypsala jsem se ze svých nejniternějších pocitů, udělala jsem rituály, tělíčko se pomalu vrací do „normálu“, ale bolest uvnitř je stále velká. Pocity ohledně dětí a prožívání těhotenství, porodů, potratů- jsou pro mne velmi silné, cítím, že „tam“ je také moje cesta, mé zkoušky)). Asi bych se tady dále rozepisovala..zkrátka ten příběh je dlouhý..).

Vím, jak moc je důležité si toto trauma „prožít, procítit, odžít a jít dále“..Jsem moc ráda,že jsem na Vás „natrefila“, že se zabýváte těmito důležitými oblastmi. Moc děkuji za možnost vypsat Vám mou zkušenost.

Lucie

 


 

Moc děkuji za vaše příběhy, za vaši odvahu sdílet a podělit se, s vědomím, že právě sdílení může pomoci někomu dalšímu. Síla sdílení je pro nás ženy velmi důležitá, je to nástroj, který nám byl dán do vínku, abychom se mohly vzájemně obohacovat, ale také uzdravovat skrze příběhy, zkušenosti a společnou moudrost.

Pokud máte chuť zde sdílet ten Váš příběh, ozvěte se mi, pokud naopak raději čtete a inspirujete se příběhy druhých, buďte s námi tady nebo ve facebookové skupině Čekala jsem miminko, nebo skrze léčivou a uzdravující knížku Čekala jsem miminko, ale…

Protože jsme v tom společně.

S Láskou Lucie Lebdušková
autorka projektu Čekala jsem miminko

Jsem máma dvou nenarozených andílků a psycholožka v jednom.  Pomáhám ženám a jejich blízkým uzdravit bolest ze ztráty miminka v bříšku, protože sama vím, jaké to je a kudy vede cesta ven.

 

Publikováno 12.3.2016.

Vítání i loučení s Vojtíškem

Má drahá.

Když jsem přišla o Vojtíška, říkala jsem si, že jsem byla tak požehnaná, že bych na téma té zkušenosti měla něco sepsat, aby ta zkušenost mohla podpořit i jiné maminky, které prošly nebo procházejí podobnou zkušeností a mohly si z toho vzít sílu, uklidnění a snad i vnitřní mír. Je to mapa jedné cesty, která snad může inspirovat a pomoci někomu díky tomu projít podobnou zkušeností co nejsnáze a nejmírumilovněji. Nakonec vzniknul ale jen obrázek, o kterém se dočteš dál, a na psaní nedošlo. No a vida – konečně to píšu. 

Tak tedy… V prosinci 2014 jsme s šokem i nadšením naráz zjistili, že čekáme miminko. Stihli jsme se kvůli tomu překotně vzít a k doktorovi jsem se nachystala krátce po novém roce. Asi tři, čtyři dny před návštěvou doktora mne přepadl nepochopitelný a dlouhý záchvat pláče, který trval téměř půl dne. Tehdy ještě spolubydlící Anička mi to odpoledne málem vyhladila brázdu do zad, jak se mne snažila uklidňovat a přitom mne vedla k tomu, ať si napíšu, co všechno mi běží hlavou, co mne trápí a hlavně k tomu, abych si hned psala, jak bych si představovala, aby to bylo. Doplakala jsem a pomohlo mi to.

O pár dní později přijel muž a zvesela, ještě v den návštěvy lékaře, jsme si v euforii koupili knihu Těhotenství – spirituální průvodce a já v metru prolítávala kapitolu první trimestr, ať vím, co už jsem všechno měla vědět… Číst více

Publikováno 29.2.2016.

Jak a kudy šla cesta projektu Čekala jsem miminko, aneb ohlédnutí za rokem 2014 a ještě kousek před ním

Konec září 2013 – zjistili jsme, že naší Terezce nebije srdíčko, proběhla revize a byl konec.

Říjen 2013 – proč se okolí dívá tak divně? Copak jsem spadla z Marsu? Cítím se divně, odtrženě a nevím, jak se k nim zase připojit. A tak hledám v knihách. A jejda, knihy nenacházím. Tak hledám v sobě. A ejhle, uvnitř se rodí nápad! Knihy nejsou – napíšu nějakou sama. A přemýšlím, jak na to. Číst více

Publikováno 19.1.2015.