Jaké to bylo na křestu knížky Čekala jsem miminko, ale…

….láska, uzdravení, ať pomůže co největšímu počtu žen, ať díky ní ženy pochopí, že na to nejsou samy, ať se dobře prodává, ať ji potřebuje co nejméně žen, ať ženy najdou cestu ke svému tělu a naučí se s ním komunikovat, ať ženy pochopí, že o sobě mohou rozhodovat samy, ať se ženy nebojí svých rozhodnutí, ať mají ženy sílu a odvahu, ať ji ženy najdou v ten pravý okamžik a pomůže jim prožít a odžít to, co je potřeba, aby mohly jít dál…..

Tato a jiná jim podobná přání knize včera zazněla na cestu do jejího života. Do života novorozence, který má za úkol udělat na světě patřičný rozruch:

  •       má za úkol pomáhat ženám uzdravovat staré i nové rány
  •       a zároveň probudit spící hlavy mazané i nemazané, aby se téma ztráty miminka stalo součástí našich životů a ne vyčleňovaná tabu, které takto nadělá více škody než užitku.

Sešli jsem se v Maitrei (dodnes netuším, jak se to správně skloňuje) a celá sláva trvala asi dvě hodiny.

Večer probíhal ve velmi příjemné atmosféře , ve vzduchu bylo cítit mnoho pocitů, od těch radostných, že je kniha na světě, až k těm, které doprovázejí bolest a zmar ze ztráty vytouženého dítěte.

Začaly jsme představením týmu „rodičů knihy“ Lucie Lebduškové a Liliy Khousnoutdinove.

Pokračovaly jsme společným „kolečkem“, co nás přivedlo, navázaly dotazy a pak přišlo velké finále -křest knihy. Na ten jsme si stouply dokola a každý popřál knize to, co chtěl, aby se jí na světě dařilo a líbilo. Poté následovala sekce povídání, focení, prodeje knížek, podpisů a psaní věnování.

Z celého večera vzešlo možná několik nových přátelství, nových možností spolupráce a hlavně víra v to, že můžeme začít vnímat potrat jako součást naší společnosti, našich životů a přestat se ho bát.

Před námi se rozprostírá ještě dlouhá cesta, takřka pole neorané, nicméně i ta nejdelší cesta,  jak praví klasik, začíná prvním krokem.

Kéž se knize i všem, kteří ji potřebují, daří co nejlépe.

 

Publikováno 26.9.2014. Bookmark the permalink.