Mělo to být naše druhé a třetí dítě…

Pěkně jsem si naplánovala, že odstup našich dětí budou dva roky, že si budou navzájem parťáci. Pohlaví miminka jsem neřešila, i když muž by rád měl kluka, aby mu někdo mohl pomáhat.

Po krátkém snažení jsme opravdu počali miminko a já jsem se na něj začala těšit. Těhotenství probíhalo úplně stejně jako to první, bez problémů, ranních nevolností, ty jsem vůbec neznala. Nechávali jsme si jen pro sebe, že čekáme druhé dítko a těšili se na něj.

Po 12. týdnu těhotenství jsem si řekla, že už jsme přečkali kritickou dobu a můžeme se o naši radost podělit s kamarády, rodinou. Reakce na tuto novinku byly různorodé, ale s tím člověk nějak počítá. Já jsem uvnitř byla velmi spokojená a těšila se konečně na přirozený porod, když ten první musel skončit sekcí.

Ve 13. týdnu jsme odjeli s kamarády oslavit Silvestra a na přelomu roku jsem počala potrácet naše milované miminko. Odjeli jsme do porodnice na kontrolu, ale lékař mi sdělil, že jediné, co lze teď dělat, je čekat, jak se to vyvine…

Nikdy nezapomenu na onu osudnou noc, kdy jsem se každou chvíli budila s krvácením, seděla na toaletě a věděla, že už nežije… Pak 3. 1. ve 3 hodiny ráno ze mne jeho malinké tělíčko vyšlo, pocítila jsem poprvé v životě řádné kontrakce a byl konec.

Teda vlastně začátek – mé veliké bolesti, kterou jsem ale jako silná žena v sobě skrývala. Už ani nevím, jak jsem zvládla v porodnici kyretáž, to děsné ponížení, nemocniční přístup. Ale vše bylo tak nedůležité oproti tomu, že mi přeci umřelo miminko!!!

Dceru i domácnost jsem v následujících dnech zvládala jen jako automat a musím přiznat, že nebýt jí a mého muže, bylo by to pro mě mnohem těžší. Prostě jsem je nemohla nechat jen tak být.

Po pár měsících jsem se z toho obrovského šoku a bolesti nějak probrala a začala uvažovat o „dalším pokusu“. A tak jsme počali naše třetí dítě… Ale to už jsem se bála se těšit, tutlala jsem v sobě pocity nadšení, že jsme počali opět relativně rychle. Když jsem v 6. týdnu začala špinit, bylo mi ihned jasno. Sice jsem jela na ultrazvuk, jestli to není jen planý poplach, ale lékař mi sdělil, že miminku už nebije srdíčko…

Okamžitě mě zároveň začal nutit na kyretáž, kterou jsem ale důrazně odmítla, třetí  narkózu za poslední tři roky prostě nepodstoupím. Měla jsem zjištěno, že v případě potratu v začátku těhotenství není třeba dělohu čistit, že to tělo zvládne samo. Takže jsem odjela domů a opět jsem si miminko „porodila“ doma sama.

V ten samý den se ve mně něco tak silně zlomilo, že jsem přestala jíst maso, nasadila si velmi razantní detox zelenými smoothies a najela na 100% raw stravu. To jsem ovšem netušila, že mne to bude držet další dva roky až do současné doby, kdy jsem stále většinově vitariánkou a moje tělo se neskutečně rychle ozdravělo, zhublo, zkrásnělo. Ovšem uvnitř jsem stále ta zraněná matka dvou nenarozených miminek.

Až při psaní tohoto článku jsem si uvědomila, jak silnou bolest v sobě stále nosím. Při psaní mi celou dobu tečou slzy a musím je otírat, abych vůbec viděla, co píšu. Jsem neskonale vděčná za tento zážitek, jelikož vím, že je součástí čištění a že jej moc potřebuju. Už nyní cítím značnou úlevu a vím, že jsem si na dno již sáhla a teď už budu zase jen stoupat výš.

Děkuju všem, kteří mne na mé životní cestě doprovázejí, zejména mému milovanému muži, který někdy neskutečně brblá, ale většinu času mně podporuje v mých činnostech a je mým úžasným zrcadlem. Miluju svůj život, i když mi připravuje takovéto nástrahy, ale bez nich bych si jeho krás vůbec nevážila a něco by mi neustále chybělo.

 

Alžběta Zíková, autorka projektu Hýčkám sebe i domácnost vlastními výrobky a blogu alzbetazikova.cz

 


 

Moc děkuji za vaše příběhy, za vaši odvahu sdílet a podělit se, s vědomím, že právě sdílení může pomoci někomu dalšímu. Síla sdílení je pro nás ženy velmi důležitá, je to nástroj, který nám byl dán do vínku, abychom se mohly vzájemně obohacovat, ale také uzdravovat skrze příběhy, zkušenosti a společnou moudrost.

Pokud máte chuť zde sdílet ten Váš příběh, ozvěte se mi, pokud naopak raději čtete a inspirujete se příběhy druhých, buďte s námi tady nebo ve facebookové skupině Čekala jsem miminko, nebo skrze léčivou a uzdravující knížku Čekala jsem miminko, ale…

Protože jsme v tom společně.

S Láskou Lucie Lebdušková
autorka projektu Čekala jsem miminko

Jsem máma dvou nenarozených andílků a psycholožka v jednom.  Pomáhám ženám a jejich blízkým uzdravit bolest ze ztráty miminka v bříšku, protože sama vím, jaké to je a kudy vede cesta ven.

Publikováno 2.12.2016. Bookmark the permalink.