Můj příběh

tisk_Lucka_63Jsem psycholožka, žena, pyšná máma dvou chlapečků a dvou andílků a vím, že k životu patří to dobré i to špatné. Jsme šestičlenná rodina, i když dva z nich  nejdou vidět. Ale víme o nich a máme pro ně v srdíčku i v našem životě jejich místo.

Věřím, že vše je tak, jak má být, i když nám to v tu chvíli nemusí tak připadat.  Dnes už vím, že k životu patří i bolest, i smrt, zánik, změna, i to, že tato slova to nejsou proto, aby nás strašila, ale aby nám ukázala, kde je potřeba změna. Kde se na sebe máme podívat jinak, nově, s otevřenýma očima i srdcem, abychom dokázali vychutnat jeho dary, byť by byly schované v té nejobyčejnější či nejbolavější krabici.

Kdysi jsem to ale viděla jinak

Byla jsem jedna z těch, která se na smrt dívala jako na něco, co se mne rozhodně netýká. Bylo to pro mne něco vzdáleného, nespravedlivého a až obsesivně jsem zavírala oči před vším, co by mohlo jen trochu zavánět jejím nádechem.

A pak to přišlo…..

Ležím na lůžku, doktor jezdí ultrazvukem po mém břiše a tváří se posmutněle: Je mi líto, miminku přestalo bít srdíčko……

O pár chvil později jsem seděla jsem na chodbě přede dveřmi jakési vyšetřovny ve vyhlášené porodnici, oči měla zalité slzami a nevnímala jsem nic. Jediné, co jsem cítila, byla bolest. Pocit, že se mi břicho trhá na kusy a já s tím nemůžu nic dělat. Pocit, že to takhle prostě nemůže být. Okolo chodili pacienti, lékaři, medici a já si připadala jako v akvárku, za sklem, v šedivém světě věčné přítomnosti, šedočerné nekončící bolesti. Po tváři mi tekly slzy a já se cítila úplně “tupá”, v hlavě prázdno, v srdci temná jeskyně. Nechápala jsem nic. Nevěděla jsem, co bude a rozhodně se mi nechtělo myslet na nějaká vyšetření, odběry, zítřejší revizi, atd. V hlavě mi zněla “uklidňující “ věta sestřičky: „vždyť už doma jedno máte, tak vidíte“. Pocit nepochopení, beznaděje, prázdnoty.

Protože jsem kromě mámy také psycholožka a sestra čtyř nenarozených miminek, věděla jsem, kolik bolesti může způsobit, když se o věcech nemluví, když se jim nedá jejich místo a stanou se z nich rodinná tajemství. Proto jsem se rozhodla, že to udělám jinak. Začala jsem hledat řešení nejblíže, kde by mohla být, ve svém okolí. Oslovila jsem úžasnou ženu Sandru Epstein, brazilskou šamanku a tvůrkyni pralesních esencí, a ředitelku firmy Araretama v jednom, která mi poradila, jak mi esence mohou pomoci, a druhý den jsem je začala kapat. Také jsem navštívila jednu terapeutku, která pracuje s maminkami, která mi pomohla se s Terezkou rozloučit a započít léčivý a hojivý proces. Udělala jsem naší Terezce růžičkový věneček a zapalovala u něj svíčky, povídala jsem si s ní, psala jí dopisy a vlastně díky ní jsem dostala ten nápad – sesbírat příběhy dalších žen, které přišly  miminko v bříšku a napsala knížku Čekala jsem miminko, ale…

Když už jsem myslela, že jsem z nejhoršího venku, otěhotněla jsem a potratila znovu. Možná, že ten malinký andílek, Patriček, mi přišel ukázat, že to není vždycky tak, jak si myslíme, a že miminka v bříšku prostě odcházejí a my se s tím musíme naučit žít.

Díky našim dvěma andílkům jsem začala pracovat se ženami, maminkami andílků. Přišla spousta nabídek na články v časopisech (Cosmopolitan, Žena a život, Maminka, pořady v TV – Duše K a podobně), kde jsem o tomto tématu mohla konečně promluvit. Jakoby se z hlubin začala vynořovat Lochnesská příšera, kterou vlastně lidé znají, ale dělají, že ne. Na druhou stranu mne začaly oslovovat ženy se svými příběhy, bolístkami a já zjistila, že je nás takových mnoho.

Dnes pomáhám ženám, i jejich blízkým, jak se se ztrátou miminka v bříšku vyrovnat, pomáhám jim se s miminky rozloučit a najít jim místo v jejich životě.

A to hlavně díky projektu a knížce Čekala jsem miminko, ale…

Kdo mne neznáte, jmenuji se Lucie Lebdušková

www.lucielebduskova.cz