Ohlasy

Dobrý večer,
Vaši knihu jsem právě dočetla a chtěla bych Vám touto formou za ni poděkovat!
O miminko jsem přišla letos v srpnu, bylo to mé první těhotenství, 17tt. Nevěděla jsem jak celou tuhle situaci zpracovat a vnitřně jsem velmi bojovala s tím, že nikdo nechce uznat, že se mi stalo něco strašného a každý umí použít pouze větu „To bude dobrý!“. Jediného člověka, ani doktora, nenapadlo mi třeba nabídnout pomoc v podobě psychologa, terapeuta. A sama si bohužel o takové věci neumím říct.
Naštěstí jsem měla silnou podporu v partnerovi, i když jistým „pánským“ způsobem.
K Vaší knize jsem se dostala v podstatě náhodou, při hledání informací a sdílení zkušeností na internetu, přes několik odkazů, pořád jsem se dostávala pouze do diskusí na webu ala emimino.cz, modrykonik.cz atd., kde si o prožitcích píše spousta maminek. I to pomáhalo, minimálně vědomí kolika strašně moc maminkám se stala podobná věc, že člověk není sám, že…). Ale když jsem našla Váš web a knihu –  ihned jsem ji objednala a nyní dočetla.
Nejvíce mi asi pomohla v tom, že někdo slovem zformuloval na papír to, co se mi v chaotických vlnách proletovalo hlavou celé ty 4 měsíce. A za to Vám ještě jednou děkuji! I za to, že už klidně lidem řeknu, co si o všem, co se mi stalo myslím, o tom, že to jak věc bagatelizují mi vadí! Za to, že můj partner když uviděl knížku na stole přišel za mnou úplně šťastný, protože pochopil, že já to téma chci řešit (a vyřešit:) a že se bál mi jakoukoli pomoc v podobě knih, konstelací, regresí, kreslení atd. nabídnout.
Ano, asi jsem na něj působila dojmem, že přeci „nejsem blázen“ a tak se bál, ale už se nebojí. Minulý týden jsem v regresi prošla svůj vlastní porod a prostě spousta věcí se posunula ohromným krokem dopředu.
Tak tedy ještě jednou děkuji! Zuzana.

Dobrý den,
včera jsem si koupila vaši knihu a dnes jsem ji po půlnoci dočetla. Jsem ráda, že taková kniha vyšla. Nejsem v tom tak sama. Přišla jsem o své první miminko na konci října. Ve 14tt mu doťukalo srdíčko. Od počátku jsem věděla, ze je to holčička a říkala jsem jí Terezka. A od počátku jsem se bála, že se nenarodi,  ač k tomu nebyl důvod.

V sedmém týdnů me vylekalo mírné krvácení, ale miminko bylo v pořádku. Ve 13 týdnů byl první screening, naše mala beruška byla menší a lékař řekl, že tak vypadají děti s triploidii. Nejhorší bylo vidět, jak je naše malá vyděšená, když mi lékař třískl sondou do břicha, nevím co chtěl zjistit a proč to udělal.I když jsem zdravotní sestra, nikdy jste o triploidii neslyšela a v duchu jsem, tomu řezníkovi jak ho nazval partner, nevěřila. Výsledky krve byly špatné a druhý den následovala genetická konzultace a odběr plodové vody a klků. Večer ve 20.30 zavolal sám „řezník“, že se potvrdila triploidie a že mám v pondělí, neb byl pátek, přijít znova na genetiku. Že je mu to líto, ale že mám byt ráda, že se to zjistilo tak brzo. WTF?! Mám byt ráda? Zhroutil se mi svět, tak můj nevyléčitelně nemocný tatínek se vnučky nedočká, aspoň ne teď…. Pondělí byla moje noční můra, kdy mě genetická dok torka nutila k potratu,  neb to pro mě bude lepší. Jak to může vědět? Dokonce zavolala do nemocnice  a objednala mě, i když jsem to nechtěla řešit. Né v tu chvíli a né v ten den. Šla jsem ke své paní doktorce a chtěla jsem vědět jak bude malá dlouho žít, jaká je prognóza a pod. Malá Terezka mohla žít dny nebo par týdnů, ale víc ne. Nejvíc mi pomohla sestřička objala mě a plakala se mnou. Byla jsem rozhodnuta, že malá dožije ve mě. Musela jsem jít ještě do nemocnice, neb tam na mě čekali. Lékař byl milý jak záchodové prkynko. Vyšetřil mě a ptal se mě kdy TO žilo naposledy, že už nevidí srdeční akci. Řekla jsem mu, že miminko žilo v pátek, na sonu jsem ho viděla. Tak mi řekl, že to mám jednodušší. Řekla jsem mu, že to si myslí jen on. Vypsal mi papíry na kyretáž na čtvrtek. Neměla jsem sílu protestovat. V nemocnici to bylo hrozné a ponižující. Klepala jsem se zimou na operačním stole a anesteziolog se mě ptal, zda jsem ve stesu, ze mám vysoký tlak. Ne asi v ůbec. Pro ně jsem byla kus masa, nikdo si mě nevšímal, bavili se a smáli a já čekala nahá, přikurtovaná a bolavá. Když jsem upadala do bezvědomí, brněla mě celá hlava a já si řekla, to není dobré. Po zákroku jsem měla modřinu pod čelisti jak mě někdo páčil bradu. Ale dle propouštěci zprávy vše OK a bez komplikací. Při propuštění byl lékař naštvaný, že chce geneticka lékařka histologii,. Co tam asi zjistí, že by plod? Já to pak musím psát. To byla jeho reakce na ztrátu mé holčičky. Styděla jsem se, že pracuju pod jednou fakultní nemocnici jako všichni ti okolo. Doma jsem plakala a litovala se a taky se bála, ze mám zánět dělohy. Příšerně mě bolela a měla jsem teplotu. Zánět to nebyl,ale nedokonalé vyčištěna děloha a následné stresy a injekce na vyčištění dělohy. Teď se snažit žít. Snažit se vzchopit a najít kousek radosti v životě. Dva dny po revizi zavolala sestra partnera, že se bude za týden vdávat. To mě fakt nepřidalo. Pak další par dnů zavolá nevěsta, že chce aby jí šel partner za svědka. Partnet řekl, že pokud budu muset na další revizi, tak bude doma se mnou. Paní nevěsta se naštvala, že jí kazím svatbu. Revize se nekonala, svatba ano, beze mě. O tom, že partnetovi rodiče měli cestou na svatbu autonehodu, za syn novomanželů visel nevěstě při obřadu na noze a další věci jsem se dověděla večer, po klidně prožitem dnu s naší psí slečnou. Byla jsem ráda, že díky neschopence a vycházka, nachlazení, můžu zůstat doma a nemusím „kazit „svatbu tím, že se nebudu radovat. Když jsem myslela, že jsem opět našla trochu rovnováhy. Tak mi zavolá staniční sestra. Nesdělila, že už nejsem těhotná. Neb jsem na neschopence a nehodlala jsem se hnát do práce…. pracuju v nemocnici na odd. kde máme miminka a batolátka…. Tak mi zavolá a zeptá se, jak to budu mít s neschopenkou?! Že to potřebuje vědět. Když jsem vysoukala, že nevím, že nejsem v pořádku,  tak se rozloučila. Stala jsem v obchodě a plaka a lidi kolem chodili a dívali se na mě. Jsem onuce, která zavolají, kdy půjde do práce. Nezeptají se jak mi je, neřeknou že je jim to líto….. Je to vůbec legální takové chování? Teď zase hledám cestu jak se nezbláznit, jsou to čtyři dny od telefonu. Výsledky genetického vyšetření, zda jsme s partnerem schopni  počít zdravé dítě, budou za tři týdny…Co se stane ještě za tu dobu? Jaký bude mít vliv výsledek vyšetření na náš vztah? Dožije se tatínek vnučky nebo vnoučete? Nevím…. Ale nejsem v tom sama, vaše kniha mi to řekla. Děkuji. Jana

 

Dobrý den, srdečně zdravím,
knížka je opravdu skvělá, jedinečná, povedla se úžasná věc, děkuji Vám, taky Lili a všem skvělým ženám, které přispěly svými příběhy.

Hodně se tak objasnilo i mně a to skoro po 21 letech, člověk by řekl, že je to dávno vyřešené.

I celému průběhu rozumím teprve teď mnohem lépe. A význam se snažím pochopit, je asi mnohem hlubší, než si dokážeme připustit.

Ještě jednou díky, Renata

 

Milá Lucinko,
moc vám děkuji za knihu. Když jsem ji měla poprvé v rukou, cítila jsem, že mám strach ji číst, že teď není ta vhodná chvíle, jelikož jsem tušila, že jsem těhotná. Mé tušení se brzo potvrdilo, byla jsem v šestém týdnu, skoro na jeho konci, jak mi potvrdil lékař.

Já se těšila, že tento „nový příběh“ bude mít své „kráné“ pokračování se završením zrodu nového človíčka. Bohužel, nemělo. Opět jsem potratila. Jak jsem s vděčností sáhla po knize. Díky ní jsem touto svou poslední bolestnou ztrátou, dokázala projít a přijmout jí. Uvidět ten krásný požehnaný dar a smysl toho všeho. Ukázalo mi to hodně, o mě samotné a i o našem vztahu s mým mužem. Nyní opravdu věřím, že je vše přichystáno, aby, až se čas naplní, jsme přivítali na svět naše vytoužené a tak moc s láskou očekávané miminko, na které se tak moc všichni těšíme.
Ještě jednou vám z celého srdce děkuji za to, že jste vytvořila a vdechla život tomuto ušlechtilému a velice potřebnému záměru- této knize.
S láskou a úctou Simča

 

Když mi přišel balíček s knížkou Čekala jsem miminko, několik dní jsem kolem něj chodila a neodvažovala se na něj sáhnout. Potom jsem knížku vybalila a schovala ji dozadu do knihovny. Jako bych se bála, že je v ní skryto nebezpečné kouzlo, které nesmím pustit ven.
Ale včera jsem byla celý den taková rozbolavělá (až pozdě v noci jsem si uvědomila, že přesně před dvěma lety začal život našeho andílka Kryštůfka). Sáhla jsem mimovolně po této knize a nepustila jsem ji z rukou, dokud jsem ji v noci nedočetla do poslední řádky.
Děkuji za tuto knihu. Děkuji za šanci přispět do ní svým příběhem. Děkuji, že jsem našla odvahu otevřít ji a začít číst. Děkuji za každé slůvko, které jsem přečetla. Za poznání hluboké pravdy, které mi zprostředkovala. Děkuji svým andílkům za čas, který se mnou strávili a už jim nevyčítám, že pobyli jen tak krátce. Děkuji jim, že přišli na svět přirozeně a umožnili mi tak vyhnout se bolesti, kterou popisují maminky, jimž bylo dítě sebráno v narkóze. Děkuji za vše, co nedokáži vyjádřit svými nedokonalými slovy.
Cítím se, jako bych během noci prodělala očistnou kůru. Jako bych prošla úžasnou psychoterapií. Jako bych konečně pochopila smysl, který mi celé ty roky unikal.
I když jsem už dlouho žila s pocitem, že mám konečně tuto kapitolu vyřešenou a uzavřenou, v noci jsem zjistila, že tomu tak není. Že ještě chybí kousek puzzle, který se mi cestou kdesi zatoulal. Že i když jsem se s tím vším dávno smířila, že jsem to ještě stále nepochopila!
Až teď. Snad už navždy. Teprve po přečtení této knihy jsem dokázala plně odpustit: sobě, svým andílkům, Bohu, osudu… Teprve dnes v noci jsem pochopila, že to, co se stalo, není ničí vina. Nemohu za to já, nemohou za to andílci ani nikdo jiný – prostě se to mělo stát.
Uvědomila jsem si, že všechny ty prožitky a postřehy, o kterých jsem si nebyla jistá, zda byly skutečné, se doopravdy staly… protože se staly i mnohým dalším maminkám andílků (pocit, že jsem otěhotněla; pocit, že je něco špatně a miminko se nenarodí; pocit, že potratím; pocit, že s andílky mohu hovořit; nutkání zapálit svíci; potřebu vyrovnat se se ztrátou pomocí kreativních technik).

Pochopila jsem mnoho skrytých významů mých tří nevydařených těhotenství. Doteď jsem nevěřila, že nějaký smysl měla. První těhotenství, o kterém jsem od samého začátku tušila, že se nevyvíjí dobře a které spontánně skončilo dřív, než jsem se mohla radovat z těhotenské průkazky. Mělo mě něčemu naučit, ale já k tomu byla hluchá a slepá.
Druhá ztráta byla tak silná, že mě na dva roky zcela ochromila. I když se mi během toho narodil druhorozený synáček. Přišla na konci pátého měsíce jako blesk z čistého nebe. Nebyla jsem na to připravená. Nedokázala jsem se od svého andílka odpoutat. Často se mi o něm zdálo. Ty sny mi sdělovaly neuvěřitelné pravdy o životě a smrti. A přesto jsem nic nepochopila.
Třetí ztráta přišla tak nějak zákonitě, když se na to teď zpětně dívám. Také jsem měla od první chvíle pocit, že mi toto dítě nenáleží a že se nenarodí. Tento potrat mi však umožnil přijmout předchozí ztráty a odevzdat všechny své andílky věčnosti. Prožívala jsem tuto ztrátu jinak, vědomě, tak jak jsem to v hloubi srdce cítila. Zavřela jsem se na týden v pokoji, zatáhla závěsy, zapalovala svíčky a nechala své myšlenky plout. Po týdnu jsem z pokoje vyšla jako jiný člověk. A dnešní nocí, po přečtení této knihy, se všechny ty změny tak nějak završily, zapadly do sebe, ukázaly mi jasně to, co jsem jen tak nějak skrytě a rozmazaně tušila.
Na závěr chci říct, že jsem před časem četla něco, co mě velmi zaujalo. Že miminka, i ta, která brzy zemřela, budou navždy naší součástí. Jsou v nás, v matkách. Četla jsem o výzkumu, který zjistil, že když probíhá mezi matkou a dítětem výměna krve, živin a dalších látek, probíhá i vzájemná výměna tělesných buněk. A ty buňky miminek zůstávají v matce navždy, ukládají se do různých částí těla. Je to zvláštní, přesně takto jsem to cítila…
Děkuji za to, že tato kniha vznikla. Děkuji, že jsem ji mohla číst. A nevýslovně děkuji, že jsem díky ní pochopila, že potrat nemusí znamenat jen trauma – ale že jej mohu přijmout jako ten nejvzácnější dar…
Veruška

 

Dekuji, dekuji, dekuji Lucie Lebdušková a Lilia Khousnoutdinova za jejich nadhernou, magickou a silnou knihu – Cekala jsem miminko, ale…. Je to kniha plna opravdovosti, bolesti, ale i nadeje a prijeti. Je to kniha o potratech at uz spontalnich ci UPT. Uz prvni stranky jsou silne a hodne lecive. Damy, jsem moc stastna, ze jsem mohla take prispet a je mi cti, ze jsem vas kdy potkala.-)
S laskou Katka