Opakovaný vtip není vtipem, opakovaný potrat je ale stále potrat…

… může mít ovšem úplně jiný průběh.

Je to skoro rok od mého prvního nevydařeného těhotenství (příběh si můžete přečíst zde http://cekalajsemmiminko.lucielebduskova.cz/409/) a s ohledem na loňskou zkušenost s potratem v 17. týdnu, který byl ukončen okamžitou revizí dělohy (resp.kyretáží), jsem se tentokrát rozhodla zvolit konzervativní postup a revizi nepodstoupit.  Důvodů pro odmítnutí revize bylo několik. V první řadě pro mě byla loňská revize poměrně traumatizující – to probuzení při cestě z operačního sálu, kdy vám doktor řekne, že všechno vyndali. Jako by vám při revizi dělohy vyndali taky kus srdce. Ve prospěch vyčkávacího přístupu hráli také studie, které oba přístupy hodnotí jako srovnatelně rizikové. Revize se v českém prostředí provádí téměř rutinně po každém spontánním potratu nebo zamlklém těhotenství. O rizicích tohoto lékařského zákroku se již tolik nemluví, ale stačí si důkladně přečíst informovaný souhlas se zákrokem. Tu představu, že ze mě při narkóze dítě vyškrábli (kyretáž=výškrab), nemůžu stále dostat ze své hlavy.

Miminko se s námi pomalu začalo loučit v noci z pátku na sobotu v 11. týdnu těhotenství. Při zjištění krvácení mi bylo jasné, že je to začátek konce, ale rozhodla jsem se, že pojedu do nemocnice na kontrolu. Není totiž pro mě nic horšího, když nevím, na čem jsem. Rozhodla jsem se tentokrát pro jinou nemocnici a ve finále se to ukázalo jako dobré rozhodnutí, protože za přístup lékařů budu navždy vděčná. Při kontrole lékařka zjistila, že miminko nemá srdeční akci, velikost odpovídala 9+0 – diagnóza zamlklý potrat. Utřela jsem slzy, začala se oblékat a sbírala sílu na boj proti systému. Bylo mi jasné, že mi bude automaticky nabídnuta revize, ale měla jsem jasno, že jí odmítnu. Od prvního potratu jsem přečetla mnoho inspirativních příběhů o přirozených potratech nebo spontánních potratech v domácím prostředí a věděla jsem, že i moje tělo dokáže potratit samo. Jediné, co mě děsilo, byla nejistota, jak to bude probíhat, jak silné budou bolesti a krvácení… Musím si zpětně přiznat, že jsem měla obavy, jak zvládnu pohled na velké množství krve a možná i na moje mrtvé dítě, které mělo v té době asi 3 cm.

Nadechla jsem se a říkám: „Paní doktorko, já na revizi jít nechci, věřím, že to půjde samo“. K velkému překvapení doktorka souhlasila, ačkoliv už pro mě vyplňovala papíry k zákroku. Nabídla mi ještě injekci na posílení stahů dělohy (methylergometrin), ale i tu jsem odmítla. Paní doktorka trvala na hospitalizaci a já byla ráda, že při větší krevní ztrátě budu pod dohledem. Již nyní jsem se paradoxně začala cítit lépe, protože jsem věřila, že se mi podaří být se svým miminkem do poslední chvíle a dopřát nám důstojné rozloučení.

První den se nic nedělo, jen slabé stahy jako při silnější menstruaci. Pochodovala jsem po pokoji, kde jsem byla sama, a přemlouvala miminko, aby mi pomohlo a odešlo samo. Loučila jsem se, ale myšlenky mi popravdě trochu ujížděly směrem ke scénářům, co když se mu přece jen nebude chtít. Bylo mi jasné, že mě lékaři nenechají v nemocnici jen tak polehávat a očekávala jsem, že se nátlak na řešení situace bude zvyšovat. Celou situaci mi usnadňovala velice laskavá a empatická sestřička, která mě podporovala a věřila, že si příroda poradí. Kolem půlnoci jsem se rozhodla jít spát, protože se stále nic moc nedělo. Ve tři hodiny ráno jsem se přetočila na posteli a praskla mi voda. S ní začaly odcházet první kusy krevních sraženin a tkáně. Chtěla jsem jít na záchod a do sprchy, tak jsem to oznámila noční sestře, aby se nedivila, že nejsem v pokoji. S pochopením jsem se příliš nesetkala, ale nějak jsem to neřešila. Když jsem došla do sprchy, začalo se mi dělat zle, mžitky před očima a na omdlení. Rychle jsem si lehla na studenou zem, abych nespadla. Zazvonila jsem na sestru, kterou moji potíže příliš nezajímaly, spíš jí doslova obtěžovaly. Protivných řečí měla spoustu, ale pomoc žádná. Nakonec mi alespoň přistavila křeslo a dovezla do pokoje. Tlak 80/50, tak mi šoupla glukózu do infuze, abych se vzpamatovala. Poté jsem si poprvé požádala něco na bolest, protože se rozjely slušné kontrakce. Tato sestra byla asi jediná, která mi v průběhu hospitalizace dala najevo, že se mnou nesouhlasí a že už jsem měla být dávno pod kudlou. Ironicky se mě ptala: „Jo tak vy chcete něco na bolest, ale vždyť vy všechno odmítáte“. Ale asi jí došlo, že nejsem ve svém stavu příliš vhodný objekt na strefování, a donesla mi čípek proti bolesti.

Ráno mě lékař vyšetřil na ultrazvuku a konstatoval, že v děloze stále zůstává plodové vejce, doporučil injekci a vše mi vysvětlil. Po snídani jsem se zvedla od stolu a cítila jsem, že se něco děje, injekci jsem tedy odmítla, protože to šlo samo. Na návštěvu za mnou přišla ségra a kamarádka, což mi náramně zvedlo náladu. Střídavě jsem běhala na záchod a do sprchy a radovala se, že moje tělo funguje. Současně jsem se modlila, aby ráno byl ultrazvuk v pořádku. Abych pravdu řekla, byla to jatka, ale na to jsem byla částečně připravena. Kupodivu se mi už ani nedělalo zle. V tu chvíli jsem si racionálně uvědomovala, že mám radost z toho, že moje dítě odchází. Ale byl to pocit vítězství, že to spolu zvládneme až do konce. Možná to zní trochu zvráceně, těžko se to popisuje… Krvácení bylo vždy přes den intenzivní a přes noc ustalo, šlo to postupně a pomaleji, než jsem očekávala, ale pořád se něco dělo. Když se třetí den zdálo, že se to zastavilo, ale děloha ještě nebyla čistá, tak jsem souhlasila s injekcí MEM. Nastoupily velice silné kontrakce, které jsem sotva ustála, ale tělo se zase začalo čistit. Spolubydlící, která mi mezitím přibyla na pokoji, se mě několikrát zeptala, zda nemá zavolat sestru, protože jsem bolestí málem lezla po zdi. S další injekcí jsem souhlasila jen pod podmínkou, že mi dají něco na bolest, protože kontrakce byly opravdu šílené. Řekla jsem si, nač se trápit, když na konci toho všeho nebude žádné miminko, které by mi vše vynahradilo. Ve středu kontrolní ultrazvuk ukázal, že děloha stále není úplně čistá, ale už nejsou přítomny žádné embryonální struktury, byla mi doporučena opět revize. Když jsem došla až sem, tak to přece nevzdám! S velice rozumnou doktorkou jsme se dohodly na reversu s tím, že nejdéle budu čekat do první menstruace. Pokud by ani potom nebyla děloha čistá, byla by opravdu nutná revize. V případě teploty, silného krvácení a bolestí jsem měla okamžitě přijet do nemocnice. Ulevilo se mi… konečně půjdu domů. Mohla jsem jít samozřejmě domů kdykoliv na revers, ale cítila jsem se bezpečně v nemocnici. Doma bych byla pravděpodobně sama nebo se synem a to není v době, kdy vám je každou chvíli šoufl, nic moc. Nyní už jsem doma. Občas mě bolí břicho, někdy je mi slabo a jsem unavená, ale tělo se uzdraví, tomu já věřím. Snažím se mu pomoci odpočinkem a bylinkami.

Mohu upřímně s čistým svědomím říci, že cesta, kterou jsem si vybrala, pro mě byla správná a pomohla mi se vyrovnat s touto ztrátou a zklamáním. Když si vzpomenu, jak jsem se dostávala z prvního potratu a jak se cítím nyní, týden potom, co miminko začalo odcházet, je to nesrovnatelné. Pochopitelně po předchozí zkušenosti jsem už počítala s kdečím, ale nemyslím, že proto je to snazší. Věřím, že k překonání bolesti v mém srdci pomohl důstojný (i když náročný a zdlouhavý) proces odchodu našeho dítěte. Mnoho lidí se nad mojí volbou pozastavilo a nechápalo, proč to nechci urychlit a „mít to za sebou“. Přišli jsme o dítě, které jsme si přáli, a to nejde „mít za sebou“. To, že jsem nechala tělo, aby se s tím popralo samo, pomohlo hlavě a srdci zpracovat tu ztrátu. Prostě jsem dokázala sama potratit svoje dítě…

P.S. Kontrolní ultrazvuk a krevní odběr na HCG byl v pořádku, tak jsem to asi zvládla…

Děkuji lékařům a sestřičce Romaně, kteří mě příliš neděsili, informovali mě a respektovali má rozhodnutí.

Mariana



 

Děkuji za Vaše příběhy a věřím, že sdílení má smysl, hloubku a potenciál uzdravovat nejen toho, kdo sdílí, ale i toho, kdo čte. 

S Láskou Lucie Lebdušková

autorka projektu Čekala jsem miminko

Jsem máma dvou nenarozených andílků a psycholožka v jednom.  Pomáhám ženám a jejich blízkým uzdravit bolest ze ztráty miminka v bříšku, protože sama vím, jaké to je a kudy vede cesta ven.


Pokud máte chuť zde sdílet ten Váš příběh, ozvěte se mi, pokud naopak raději čtete a inspirujete se příběhy druhých, buďte s námi tady nebo ve facebookové skupině Čekala jsem miminko, nebo skrze léčivou a uzdravující knížku Čekala jsem miminko, ale…

Nemusíte na to být sama.

 

 

Publikováno 13.3.2017. Bookmark the permalink.