Vítání i loučení s Vojtíškem

Má drahá.

Když jsem přišla o Vojtíška, říkala jsem si, že jsem byla tak požehnaná, že bych na téma té zkušenosti měla něco sepsat, aby ta zkušenost mohla podpořit i jiné maminky, které prošly nebo procházejí podobnou zkušeností a mohly si z toho vzít sílu, uklidnění a snad i vnitřní mír. Je to mapa jedné cesty, která snad může inspirovat a pomoci někomu díky tomu projít podobnou zkušeností co nejsnáze a nejmírumilovněji. Nakonec vzniknul ale jen obrázek, o kterém se dočteš dál, a na psaní nedošlo. No a vida – konečně to píšu. 

Tak tedy… V prosinci 2014 jsme s šokem i nadšením naráz zjistili, že čekáme miminko. Stihli jsme se kvůli tomu překotně vzít a k doktorovi jsem se nachystala krátce po novém roce. Asi tři, čtyři dny před návštěvou doktora mne přepadl nepochopitelný a dlouhý záchvat pláče, který trval téměř půl dne. Tehdy ještě spolubydlící Anička mi to odpoledne málem vyhladila brázdu do zad, jak se mne snažila uklidňovat a přitom mne vedla k tomu, ať si napíšu, co všechno mi běží hlavou, co mne trápí a hlavně k tomu, abych si hned psala, jak bych si představovala, aby to bylo. Doplakala jsem a pomohlo mi to.

O pár dní později přijel muž a zvesela, ještě v den návštěvy lékaře, jsme si v euforii koupili knihu Těhotenství – spirituální průvodce a já v metru prolítávala kapitolu první trimestr, ať vím, co už jsem všechno měla vědět…

V čekárně nás uvítal gynekolog, a když viděl, že jdu i s partnerem, zatvářil se radostně a ptal se s úsměvem – úspěch? A já říkám: možná, kvůli tomu jdeme. Pan doktor mne položil, díváme se na monitor a říká – tak tady ho vidíte. Gratuluji, je to krásný chlapeček, má asi sedm a půl centimetrů a jste v 9tém (nebo 12tém týdnu, už si nepamatuju). Pak říkal, že ještě chce slyšet srdíčko a začal hledat. Nenašel. Začala jsem chápat, že to nebude v pořádku, když hledal příliš dlouho a urputně. Zároveň řekl, ať nedělám žádné závěry, že mi vezme krev a ať přijdeme v pondělí a ještě jednou se na to podíváme.

Cestou od doktora Pája zamáčkl slzu a já se dívala zmateně. To už jsme měli za sebou slavnostní předvánoční oznámení našim a mamka i taťka dostali vzoreček těhu testu s tím, že každý je „patronem“ jednoho pohlaví. Takže mě čekalo i oznamování jim. Počkala jsem, až naberu stabilitu a až pak, někdy na skonku dne jim krátce zavolala, že doktor nenalezl srdíčko, ať nic nedělají a že potřebuju jen klid, že tam jdeme v pondělí zase a že se jim pak ozvu. Řekla jsem si, že nebudu dělat závěry, ale budu k děťátku vnímavá.

Ještě ten den jsme šli jsme s Pájou do bazénu a whirpoolky – věděla jsem, že potřebuju jeho blízkost a prostředí, kde se uvolním(e). Když jsme byli ve výřivce, začala jsem pociťovat, „že tam miminko není“. Přitulila jsem se k Pájovi a řekla jsem mu to do ucha. Pomalu a tiše, ale řekla. Byl to pocit. Lámala jsem si hlavu s tím, jak žít tu dobu nejasnosti. Nechtěla jsem miminko držet za každou cenu, ani jej odradit případným „tak si jdi“, není tady, tak to nebudu řešit.

V noci jsem se probudila, a bylo mi jasné, že tu už nejspíš není a že si potřebuji s miminkem promluvit. Probudila jsem i Páju, a řekla mu o tom, že bych si chtěla s miminkem promluvit, že bychom měli udělat k miminku řeč. Byla to obřadní řeč. Můj muž není velký řečník a myslím, že i cítil, že je to hlavně můj proces. A možná to jen pro něj bylo ještě těžší.

Ležela jsem na zádech a poprosila jsem ho, aby mi dal ruku na bříško. Já dala ruku částečně přes něj a částečně tak, abych se taky dotýkala bříška přímo. A začala jsem spontánně mluvit k miminku. Jak jsem mluvila, došlo mi, jak důležité jsou pohřební setkání a upřímná vnitřní promluva k zesnulému, a že vlastně děláme totéž. Slavnostně, klidně vnitřně, beze slov. Ale já to potřebovala nahlas, ne pro něj, ale pro mě a aby to slyšel i Pája. Možná hlavně on se mohl díky tomu nastavit na tu možnost, že miminko není, nebo nebude.

„Děkuji ti miminko, že jsi tady s námi bylo a nebo možná ještě seš. Jestli potřebuješ a máš jít nahoru, jsem vděčná, za těch pár okamžiků a dní, kdy jsi tady s námi bylo a jsem ráda, že to, pro co jsi přišel jsi již dostal a že jsem tě mohla tou cestou doprovodit. Prožili jsme spolu hodně krásného – byli jsme spolu v Brně, na Pustevnách, u Radegasta, prožili jsme spolu jedny vánoce, byl jsi s námi na nejbláznivější svatební jízdě, co bych si dokázala představit s písničkami z večerníčků, a starala/i jsme se o tebe tak, jak to jen šlo – pouštěli jsme si spolu krásné pohádky, dělali jsme kreativní projekty a poslouchali Mozarta pro miminka. A už budeš jednou pro vždy moje první miminko. Žádný potrat, nebo nic, to, o kterém se nemluví, nebo které se nepočítá. Moje první miminko. Akorát tě všichni uvidí jen černobílého na fotkách a mladší sourozenci po tobě nebudou dědit oblečení :-) A třeba tě ještě někdy někde, nějak potkám.

A já, co jsem já, pokud jsem ještě před chvílí byla slečna, a teď jsem byla skoro tři měsíce těhotná a teď už možná nejsem? Už vím, jsem jednou provždy maminka. Už jsem, i když mi to nedochází. Ale je to jediná správná věta.

V pondělí se potvrdilo, že hladina hormonů klesla odpovídajícím způsobem „zamlčeného těhotenství“ a bití srdíčka jsme pochopitelně opravdu nenašli. Doktor se na mě hluboce zadíval a říkal: zvládáte to? A já říkám: ano, vždyť mi neříkáte, že už nebudu mít nikdy miminko, jen že nebudu mít teď tady tohle. To je přece mnohem lepší zpráva!

Doktor mě chtěl posílat do nemocnice na „výškrab“, s tím, že musí a nechce nic riskovat (nevybavuju si jemnější název pro proceduru). Mě bylo jasné, že když umělo miminko přijít, musí umět i odejít. A že to pro něj i pro mě bude příjemnější a zdravější. Vrhla jsem tedy dlouhý pohled na doktora já a domluvila si týden času na přírodní cestu, doktor mi řekl, ať kdykoliv volám, nebo jedu na pohotovost, kdyby něco, a muž mi za chvíli bohužel odjel. Rodičům jsem novinku oznámila na sklonku dne a požádala, ať nic nepodnikají, že nic nepotřebuji, jen klid si to zpracovat, a že se to děje. Později jsem přidala data, že je to tak až v 30ti procentech všech těhotenství, jen o tom ženy (chybně) otevřeně a hrdě nemluví, že už měly miminko, a že v takhle rané fázi je to vlastně zdravý proces. A ať se s tím nějak vyrovnají, že to musím nechat na nich, já se budu soustředit na svoje vlastní zpracování.

Čekalo mě čekání na rozloučení. A spustil se ve mně zvláštní, spontánní proces.

Hlavou mi proběhlo během jedné minuty asi tisíc sebezpytujících úvah. Dělala jsem něco špatně? Neměla jsem být těhotná? Byla jsem k němu zlá? Bezohledná? Neublížila jsem mu epilací? Pitím alkoholu v čaji při chřipce, kdy už jsem musela být těhotná a ještě to nevěděla? Tím, že nejsme s mužem každý den spolu, já v Praze a on v Ově? Moje vnitřní pochybnosti? Cokoliv jiného?

To vše přebila během pikosekundy jako do skály vytesaná a na obřím nápisu za letadlem vlající zpráva: TO NEPOCHOPÍŠ. TO jsou informace, které nemáš a nebudeš mít k dispozici. Na ně nedosáhneš a nemáš nárok. Ty patří jinam. Do moudrosti a domluvy mezi svatou trojicí – miminkem, tělem a těmi nahoře – nemáš nárok vidět. Můžeš jen vyseknout pokoru.

Tak jsem to tak vzala. Zabalila jsem veškeré přemýšlení a ponořila se do pokory před těmi třemi a věděla jsem, že vše je NAPROSTO V POŘÁDKU a přesně tak, jak má být.

Miminko s námi bylo přesně takovou dobu, jakou mělo a chtělo. Žádný okamžik není garantovaný a žádné štěstí není jisté napořád. Někomu se narodí dítě a je v dospělosti narkoman. Některé krade. Některému se objeví časem postižení. Některé odejde krátce po porodu. Některé odejde později v průběhu. A některé brzy v začátku. Člověk nikdy neví. Ale těm třem (miminku, tělíčku a těm nahoře) do práce a dohody mluvit nemůžu, nebudu si hrát na chytrou. To už jsem měla zvnitřněné.

Zároveň, ještě než jsme odjeli ze zastávky kousek od ordinace, mi bylo jasné, že miminko potřebuje dostat jasnou, ohraničenou identitu. Aby to nebylo to, ten potrat, to skoro… Ne, když bylo něco moje první miminko a vím, že to byl chlapeček, musí se nějak jmenovat. VOJTÍŠEK. Bylo mi to jasné. Zcela sponntánně jsem se s mužem začala bavit o Vojtíškovi. Nejdřív byl zaskočený, protože jsem mu to ani nestačila říct. „Ty mu říkáš Vojtíšek?“. – „Ne, on je to Vojtíšek.“ To je prostě on. Je to moje první miminko, mám ho ráda a jsem na něj hrdá. Od té doby jsme se o něm bavili – a bavíme vždycky už jen jako o Vojtíškovi, a malému Matějovi ho taky budu představovat jako prvního a staršího bráchu. Akorát to oblečení po něm nebude, no…

Jak říkám, muž odjel a ten den odpoledne jsem měla domluvené setkání s kamarádkou, která celou litanii netušila. Před schůzkou jsem se trošku lekla, že jsem lehoučce zašpinila a není hotový oltářík, který se mi začal tvořit v hlavě a nemám na něj květiny. Na chvíli na mne padla úzkost, ale věděla jsem, že to nějak zvládnu. Nějak.

Každopádně jsem věděla, že si ještě ten den chci – ne, nechci, POTŘEBUJI koupit krásné čerstvé kytky – dárek k miminku a udělat rituál, oltářík, který mu zasvětím. Jaká byla moje radost, když měla kamarádka s sebou pugét fialových tulipánů – jen tak jí napadlo, že bych měla mít kytku. Jen tak, no jasně. Každopádně paráda. Kytky byly vyřešené.

Věděla jsem ještě, že mám očekávat ještě silné krvácení, sestra mne ještě domlouvala, ať si pořídím nějaké silné prášky proti silné „jakoby menstruační“ bolesti, že je to opravdu mazec a vložky kvůli té krvi. Vložky jsem pořídila ve dvou kalibrech a na bolest jsem si řekla, že nějaký paralen (nebo co) mam a stejnak mi budou stačit zahřívací náplasti, které běžně používám při menstruační bolesti první den.

Před schůzkou jsem ještě přemýšlela, JAK SI VLASTNĚ TEN PROCES PŘEDSTAVUJI? Vypustit ho do vložky? Nabarvit vanu a nechat ho plavat v rudém moři jak Bathory? Odkapat do záchodové mísy? Všechno z toho se mi nelíbilo a měla jsem touhu ho jednou, na jediný okamžik a jednou pro vždy vidět a vzít do dlaně a pak ho něžně poslat na cestu. Vymyslela jsem to – pořídím si zvoneček, aneb menstruační kalíšek. Zašla jsem do bioprodejny v Palladiu, kde jsem věděla, že je mají a vybrala si intuitivně ten nejhezčí z poměrně široké nabídky. Aniž bych s ním měla předtím jakékoliv zkušenosti. A vše měla připraveno a sbaleno po ruce.

Večer jsem přišla domů, dala kytky do vázy, kosmetické pomůcky do koupelny, poctivě vyvařila zvoneček a zavedla ho, aby byl připravený obejmout Vojtíška. Ještě před ulehnutím jsem sestavila spontánní oltářík a poprosila o to samé na druhé straně (v Ově) muže. Vyměnili jsme si krásné fotečky, oltáříky byly takové krásné, hřejivé, něžné, jen Vojtíškovi, aby mu bylo příjemně a aby ho oslavovaly. Trochu mi to teď připomíná předsálí egyptských hrobek faraonů, kam dostávali dary, aby jim nic nechybělo, aby se jim dobře žilo a přecházelo na druhou stranu břehu. Byla tam Vojtíškova fotečka ze screeningu, soška andělíčka, jablíčko, kytičky, svíčička a možná ještě něco. Ale tohle bylo hlavní. Cítila jsem se dobře, a cítila jsem, že jsem, že jsem pro Vojtíška, a tím i pro sebe připravila dobrou cestu.

Než jsem usnula, zapřála jsem si, aby jeho odchod proběhl bez problémů, v noci, když je klid a intimita a začala jsem se těšit, že ho doprovodím v další posvátné cestě. On už je rozhodnutý, a je mou vzácnou rolí, ho na té cestě doprovodit.

Ráno jsem se probudila odpočatá, opatrně jsem vytáhla zvoneček, a – nic. Nic neproběhlo. Takhle uplynuly i následující dny. Asi po čtyřech dnech jsem se začala smát a říkám Vojtíškovi s přátelským a laskavým hlasem: „No to je hezké, že je ti u mě hezky, ale teď už je pozdě se mě držet jako klíště Vojtíšku, to sis měl rozmyslet dřív – teď už je řada na tobě vydat se dál na cestu!“ Ještě bylo třeba dopřát jemný a klidný čas tělíčku, aby mu to také všechno došlo ve své úplnosti a pěkně se postupně připravilo na další a veledůležitou roli. Tu noc jsem si promluvila s tělíčkem. Poděkovala jsem mu a pochválila jej za veškeré nasazení, které pro mne a pro Vojtíška podstoupilo, a jak je šikovné, že to všechno zvládlo bez vytáček a správně, a že mu důvěřuji, že dělá rozhodnutí správná a neomylná. A že mu dávám volnou ruku a důvěru i v tomto procesu, který nás čeká a že s ním budu spolupracovat a budu pokorně poslouchat jeho pokyny.

Několik nocí na to, jsem se probudila asi v půl druhé nebo třetí. Je to tady. Bylo to jasné. Bříško jsem měla nafouknuté, jako bych v něm měla malý balonek, naklusala (doťapala) jsem do koupelny a velmi opatrně vyndala kalíšek. Byl přeplněný hřejivou rudou krví a velmi jemně a opatrně jsem je vylévala – nechtěla jsem minout Vojtíška. Takhle jsme pokračovali asi do půl osmé ráno, kdy jsem vyčerpáním usnula. Bolesti jsem neměla žádné, nebo téměř nulové. Žádné komplikace, jen opakované plnění a pečlivé vylévání kalíšku. Pořád dokola hřejivá rudá krev a klid a občas takové rosolovité kousky nebo kousky té vnitřní řasy.

Na první asi půl hodinu jsem si povídala po telefonu s mužem, pak jsem byla ráda, že je noc, svět spí a mám svou intimitu. Aničce jsem napsala zprávu, že už to probíhá a nic kromě klidu nepotřebuji. V koupelně jsem si postupem času vybudovala hnízdečko z polštářů, dek a ručníků a měla příjemně vyhřáto. Po ruce jsem měla dostatek toaletního papíru, různých ručníčků a utěrek.

V pauzách, které byly jsme si udělala dokonce dva dobroučké čajíky, které mi dodávaly vodu a energii a sobě i Vojtíškovi pouštěla Dášeňku a cokoliv nás napadlo, že udělá dobře. Nad ránem jsem si dokonce vzala dovnitř počítač a dala stahovat pohádku, kterou si pustím za odměnu, až to skončí. Jak mě znáš, ještě jsem si myslela, že zvládnu ten den domluvené schůzky. V půl osmé jsem odeslala dva omluvné emaily o fázi, kde jsem, které se překvapivě setkaly s pochopením.

No a co Vojtíšek? Nic úplně podobného tomu, co jsem viděla na obrazovkách a fotkách od doktora jsem neviděla. Ale každý kousek, který ze mne odešel, jsem měla v dlani. U jednoho mám pocit, že to byl on. Mám jej vyfocený. Je to krásný zážitek.

Když jsem se dopoledne dospala, volala jsem trochu zmateně mužovi, že nevím, co dělat, že chápu, že on přijet nemůže a já nevím, jestli můžu cestovat a tak. Po chvilce zmatení, na kterou jsem snad měla nárok jsme se dohodli, že skočím na nejdřívější vlak, kvapně jsem sbalila pár švestek a za hodinu seděla v kupéčku, respektive stála u okna, dívala se na ubíhající cestu a cítila úlevu, že budu u muže v péči a náručí.

Pořád jsem měla vložtičku na drobné zbytky krve, doktorovi nahlásila sms, že už to proběhlo a jestli stačí se dostavit v pondělí (byl pátek) a dopravila se do úlevné péče a peřin u muže. Přesun za tu podporu stál. Ikdyž jsem jenom ležela a muž se synem byli přes den na nějakém turnaji, kde měl syn účast, myslím. Aspoň tak to mám zapsané.

Ještě z vlaku jsem dobrou novinu mámě – čisté tělíčko nesvírající andílka je dobrá zpráva. Opět jsem pouze přidala, že jsem v bezpečí, cítím se dobře, nic nepotřebuji, muž si mě u vlaku vyzvedne a kdyby cokoliv jsem připravena i zastavit vlak a hlavně, mám nabíječku na telefon.

Při pondělní návštěvě doktora jsem dostala pogratulováno, že jsem kompletně čistá, bez sebemenších stop nebo pozůstatků, které by se musely nějak dočišťovat.

Hlásila jsem bezproblémový a bezbolestný průběh a jen jsem se ptala, jaktože jsem ho neviděla. Dostala jsem vysvětlení, že jakmile se začne připravovat na opačnou cestu, postupně ztrácí tvar. Tak to asi byl on. A ten pocit je pořád krásný a posvátný.

Zbývalo jen co s novým časem – tolik věcí jsme udělali jinak, kvůli – pro Vojtíška, ale co teď? Pomohlo mi jedno kreativní cvičení ve škole. Měli jsme upravit aktuální portrétovou fotku sebe a dozdobit ji. Ale všechny moje aktuální fotky byly takové dojaté, nebo aspoň laskavě unavené. Jak štěněcí maminka. Vzala jsem fotku ze svatebního oběda, kde jsme s Pájou, vystřihla a dokreslila nové okolí. Tehdy jsme tam seděli s velmi jasným očekávání. Nakreslila jsem kolem nás a nad naše hlavy symboly toho, čemu bychom se měli věnovat, než nastane nový čas. A novým časem jsem myslela úplně cokoliv.

A nastal. Nastalo mnoho věcí, krásných i krkolomných a dnes, dnes ti posílám sílu a pusu z Ostravy  s Matějem v břiše, stále tisíci otázkami, ale i láskou na rtech. :*

Budeš báječná a všechno je v pořádku! :*

Irena Sofie Svobodova K.

 

Další potvrzující, podobné…

http://www.ztratamiminka.cz/co-pomaha/

 

Publikováno 29.2.2016. Bookmark the permalink.