Zapomeň na to! Ale já nechci!

Je to už skoro čtyři roky, kdy jsem se místo vytouženého miminka ocitla na sále U Apolináře, kde jsem podstoupila první revizi. A půl ruku nato druhou, už někde jinde, druhou.

Do mého příběhu od té doby patří i naše dvě nenarozená miminka. Vím o tom, stejně jako můj muž, rodina okolo, i náš prvorozený syn, který byl součástí příprav na další, i když nenarozená miminka. Mluvilo se u nás o nich, občas si o nich doma povídáme. Proč? Protože patří do naší rodiny, i když se nakonec nenarodila.

Jsou naší sIMG_3948oučástí, vzpomeneme si na ně na Vánoce, na Dušičky a je pro nás přirozené, že se o nich mluví. Není to něco, co bychom měli tajit. Proč taky? Jednou tu s námi byli a my respektujeme jejich místo v našich životech.

Když pracuji s klientkami, kterým umřelo v bříšku miminko, spousta z nich mi říká, že jim jejich blízcí, nebo i personál v nemocnici doporučují, aby na to zapomněli. Že to bude nejlepší.

V tomto jsem zásadně proti. Jednak nejde zapomenout nic, co se Vám stalo (opravdu nejde, maximálně to Vaše vědomí posune Vašemu Nevědomí, ale to neznamená, že jste to nezažili). Jednak je v pořádku přijmout každou svou zkušenost jako součást sebe sama a svého příběhu. Nemyslím tím, že by se měl člověk „pitvat“ v každé bolístce, ale pokud něco opravdu bolí a dává to o sobě neustále vědět (ať již vzpomínkami, výčitkami, nebo různými nepříjemnými pocity), je to známka toho, že je čas se na věc podívat a začít na ní pracovat. 

Třeba už tím, že se a ni podíváme a zkusíme ji přijmout. Vím, není to vždycky lehké, ale je to jediné „rozumné“ řešení.

Zní to možná divně, ale pokud budeme dělat, že se „to“ nestalo, naše tělo nám to začne připomínat. Může k tomu dokonce použít různé zdravotní potíže, ať už psychického, či dokonce i fyzického rázu (od úzkostí, depresí a poruch spánku, až k různým žaludečním, střevním, či pohybovým potížím…) Naše tělo je totiž moudré a chce, abychom byli v souladu. A pokud jej necítí, dá nám to vědět.

A víte, co je jeden z nejsilnějších motorů? Naše Emoce. Ty nám dávají zprávu o tom, jak na tom jsme.

  • jste podráždění?
  • nebo pláčete „skoro“ bez důvodu?
  • nebo jste smutní a nevíte proč?

Tohle a spousta dalších pocitů může být jen signálem, že je třeba své emoce přijmout, zjistit, proč tam jsou a co se po Vás chce, abyste udělali. A pak už to jen stojí trochu práce na sobě, ale věřte, že pokud člověk porozumí sám sobě, hned se mu žije líp. Mám to vyzkoušené :-)

Takže pokud má maminka zemřelého nenarozeného miminka pocit, že potřebuje plakat, je to její pocit a bylo by hloupé jí ho vymlouvat. Pokud cítí vztek, i to je dobré jemně ventilovat. Když si tento prostor dopřeje, udělá pro svou úzdravu a psychickou pohodu v budoucnu mnohem více, než kdyby polykala prášky, které ji jen otupí a bolest zamrazí. Ona se pak totiž taková vnitřní bolest může objevit kdykoli znovu,  nepozorovaný okamžik. 

Lépe je se na bolest podívat, zpracovat ji a přijmout do svého života a pak, kdykoli, můžete na svoje nenarozené miminko zavzpomínat, užít si chvilku se vzpomínkou a budete cítit smíření, přijetí a pocit, že je Vaší součástí už napořád. A to rozhodně stojí za to! vím o čem mluvím!

Pokud byste se chtěla pustit do uzdravování bolístky po zemřelém nenarozeném miminku, mám pro Vás speciální Prázdninový balíček.

Jedno pozvání na závěr – Pokud byste se k nám chtěli připojit na Vzpomínkovou slavnost, zveme vás 20. srpna na Den naděje, kde společně zavzpomínáme na naše andílky. Více se dozvíte na FB události Den naděje v Lese vzpomínek

tisk_Lucka_63S láskou Lucie Lebdušková

Máma, co má tam nahoře své dva nenarozené andílky a rozhodně se za to nestydí, ale je vděčná i za tu chvilku, co tu s námi byli.

Publikováno 27.6.2017. Bookmark the permalink.